Říká se, že jen opravdu moudří tvůrci dokážou své dílo zlehčovat a pochybovat o jeho smyslu. Nedělají to proto, aby byli ujišťováni o opaku. Zřejmě se chtějí se svými tíživými myšlenkami a dotíravými obavami svěřit, a je nakonec věcí náhody, kdo jim právě v takové bilanční chvíli (dni) zavolá. Zdeněk Mahler pochopitelně na displeji viděl, že volám já. Nemusel hovor přijmout, ale od prvotních bojů za korunovační katedrálu mě pokládal za aktivní posilu a časem jsme se stali přáteli.

Pro mě však vždy stál na piedestalu Učitele. Právě díky Zdeňkovi Mahlerovi jsem pochopila a přijala za své, že v Čechách se patos a humor dají kombinovat k výsledku, jehož sdílnost je přístupná široké obci, pánům i kmánům. Pro umělce je kromě talentu, trpělivosti a vůle nejdůležitější cit. A jen Velký vypravěč Zdeněk Mahler mohl dokázat ve své empatii k potřebám poníženého národa ten zázrak, že i v tuhých dobách normalizace se po skončení filmu Božská Ema vestoje tleskalo i ve venkovských kinech. Smysl příběhu jistě „panským“ cenzorům neunikl, ale neměli v té kulturní poušti lepšího scénáristu, který by uchvátil i „plebejce“, a tak film se zaťatými zuby dovolili natočit a pustili do distribuce.