Pojďme se podívat, co se 28 let po revoluci u nás demokracií nazývá. A hájí zájmy většiny lidu, nebo je to jen spolek kariérních tlučhubů, kteří se bojí o své pozice?

Ač nejsem sluníčkář, založil jsem organizaci, která se zabývá pomocí matkám samoživitelkám, které se v obtížné situaci rozhodly pro cestu prodeje svých těl, aby, jak mnoho z nich říká, měly aspoň pro děti na mlíko.

Ale co když se taková dáma rozhodně vstoupit do politické strany, aby prosazovala zájmy těch jen v Praze 12 000 samoživitelek, reflektovat jejich problémy a snažit se aspoň trochu napravit sytém?

Jednu jsem takovou potkal. Její vyprávění ve mně vzbudilo touhu aspirovat na Nobelovu cenu za literaturu, jelikož lepší tragikomicky horor plný postaviček, které by neodhalily dobré podpůrné téma do komunálu, ani kdyby je praštilo po nose, jsem si nemohl přát. A to se nebavíme o galantnosti a vůbec slušném chování obecně, ale popořadě.

Okolnosti našeho seznámení tu rozebírat s dovolením nebudu, jen její cestu real politikou za obranu slabých si nemůžu odpustit zde nepublikovat. Po zjištění pravého povolání této dámy by běžný člověk čekal aspoň trochu galantního chování ke spolustraničce, jejíž rodina se vůbec zasloužila o vznik strany. Té, za kterou jiní kandidovali, a dostali se pod značkou do pozic, kde jsou.