Byli to jak členové jeho volebního štábu a statisíce proputinských aktivistů po celé zemi, tak patrně i Ústřední volební komise v čele s Vladimirem Čurovem, jehož odstoupení stejně jako opakování nedávných parlamentních voleb požadovala nová opozice.

Ta se rekrutuje především z řad nečekaně emancipované střední třídy a v závěru loňského roku se stala jevem poněkud nečekaným a o to sympatičtějším, ale svého zatím nedosáhla. A není divu – je to zatím nepočetná, nesourodá a nedostatečně organizovaná síla.

Putin pro své vítězství, a to hned v prvním kole, udělal opravdu všechno: po prosincových rozpacích, kdy státní moc najednou stála tváří v tvář skutečně masovým protestům a teprve uvažovala, jak na ně reagovat, po téměř třítýdenním ruském vánočně-novoročním lenošení, kdy opozice viditelně ztratila tempo a důraz, pragmaticky uvažující ruský premiér a příští prezident znovu nastoupil. V sérii šesti velkých článků, jimiž postupně v týdenních intervalech obšťastnil šest velkých moskevských listů, nasliboval všechno, co se lidu slíbit dá – až přitom zapomněl, že zhruba totéž sliboval i při svém nástupu v roce 2000 a pak o čtyři roky později znovu, aniž kterýkoli ze svých slibů opravdu do důsledku splnil. K této sérii statí připojil i bojovnou rétoriku, v níž si tolik libuje a v níž se nebojí užít výrazů a obrazů velmi drsných. Opřít se také v každém případě mohl o zvýšení životní úrovně značné části Rusů za dobu své vlády, i když na tom velkou zásluhu nenese – ale to bychom opakovali, co bylo o světových cenách energetických surovin a Rusku řečeno už mnohokrát…