Pro jeho oponenty tedy nebylo tak jednoduché označit tuto snahu za „planý aktivismus a populismus“, jak se s tím setkal Nadační fond proti korupci a jeho podporovatelé z řad podnikatelů, kteří určitě nechtěli být aktivisty nebo si populisticky budovat novou image. Spíš jim vadilo, že by měli rozebírat své podnikatelské plány s pány, jako jsou Janoušek, Rittig nebo nedávno propuštěný Alexandr Novák, případně kupovat kabelky budoucí paní Nečasové.

Plán organizátorů Rekonstrukce státu byl jasný a srozumitelný: navrhnou se konkrétní zákony, politici se k nim před svými voliči jasně postaví a slíbenou podporu pak v parlamentu realizují, přičemž Rekonstrukce státu bude plnění jejich slibu kontrolovat a informovat o výsledku jejich voliče. Podporovat finančně takový projekt mi připadalo velice užitečné. Aktivním politikem být nechci a hodit lístek do urny mi zase připadá málo.

Z počátečních pozitivních reakcí politiků, kteří si vesměs netroufali rozumné zákony nějak výrazně rozporovat, se mi zdálo, že věci půjdou rychle dopředu. Jak jsem byl naivní. Brzy se ukázalo, že pravidlo „slibem nezarmoutíš“ platí i zde. Politici umějí čtyřletým volebním cyklem obratně proplouvat: počáteční nadšení vystřídá těžké vyjednávání – a to i v situaci, kdy to vypadá, že je většina pro – a pak jsou voliči obratně připravovaní na to, že se věc do konce volebního období asi nestihne. Další taktikou je takové obrušování zákona, že nakonec z původní myšlenky mnoho nezůstane.