Faktem v každém případě je, že v České republice není seniorům vskutku co závidět. Ovšem vůbec ne proto, že mají nízké důchody: tenhle osud s nimi sdílí většina důchodců v Evropě, včetně její západní části. Co se ale liší, a to dost zásadně, je přístup společnosti k seniorům. Na starší lidi jsou ti mladší prostě ve světě zvyklí: setkávají se s nimi nejen v zaměstnání, ale běžně i ve veřejném prostoru. Vidí je například v televizních zprávách jako komentátory a moderátory, jako kompetentní analytiky, prostě jako lidi, kteří mají co říct.

Degradovat seniory jen do role komparsu při zprávách o tom, jak je na zdravotnictví málo peněz, protože společnost stárne, nebo kolik obce vynakládají na stavby domovů důchodců, by nikoho nenapadlo. Tady naopak nikomu nepřijde divné, když zaměstnavatelé už odmítají i lidi nad padesát. Natož, aby se diskutovalo o tak výmluvném ukazateli, jako je ten, že se u každého pátého seniora, který zemře s diagnózou demence, nenajdou na mozku žádné odpovídající příznaky organických změn. Převažující názor ve společnosti prostě je, že staří patří do starého železa. A senioři, místo aby šli na barikády, se tomu podřizují. Včetně té demence!