Přesto tady důvěra v Evropskou unii láme ve výzkumech veřejného mínění historické rekordy v poklesu. Jako důvod svého postoje uvádějí dotazovaní zpravidla bruselskou byrokracii, vymýšlející si údajně jen samou šikanu. A hlavně obavu o české národní zájmy a suverenitu. Tedy přesně to, čím masírují zdejší veřejnost už léta jak exprezident Václav Klaus, tak špičky ODS. Klausovo vysvětlení, že v roce 1996 podával přihlášku do jiné unie, než byla ta, do které ČR vstoupila, neobstojí. Maastrichtská dohoda z roku 1992 byla sice v roce 2001 novelizována smlouvou z Nice, která v zájmu zachování akceschopnosti unie vzhledem k jejímu očekávanému rozšíření omezila například princip jednomyslnosti, ale základy k užší evropské integraci položily členské státy už v Maastrichtu.

Faktem ovšem je, že teprve po podání přihlášky se ukázalo, že vzletná slova v memorandu mají i konkrétní obsah. České republice přinesla příprava na vstup do unie každopádně nejen finance z předvstupního programu Phare, ale především transformaci veškeré legislativy směrem k demokratickému, právnímu státu. Nic nemohlo být v oněch divokých letech po pádu komunismu přednějším „národním zájmem“ než právě tento cíl.