Nižší byl i průměr kmenových západních států Unie. Ze srovnání pak vyplynulo, že zdejším handicapem je skutečnost, že lidé jsou u nás ve stáří závislí hlavně na státu a jen okrajově na vlastních úsporách. A to pokud jde o důchody i zdravotní péči. Reforma důchodů i zdravotnictví by tak pomohla jen za předpokladu, že by byla mnohem důkladnější, než se rýsuje teď. Aby ČR udržela své zadlužení na současných 40 procentech, musela by v perspektivě příštích deseti let šetřit podstatně drastičtěji než nyní, kdy to už řada lidí považuje za neúnosné. Leda že by hospodářství začalo náhle strmě růst, což si zatím nedovedou představit ani ti nejoptimističtější ekonomové.

Přesto může mít i chmurná perspektiva své světlé stránky. Podněcuje totiž k hledání kreativních a netradičních řešení. Momentálně je to dobře vidět v Řecku, kde lidé, protože musejí teď obracet kvůli drastickým škrtům mezd i důchodů každé euro, přestali chodit pro základní potraviny do supermarketů, ale obracejí se přímo na farmáře. Začalo to bramboráři, kteří na protest proti nízkým výkupním cenám brambor přijeli do Soluně své produkty lidem rozdat. Vzápětí začali lidé přes internet organizovat nákupy brambor přímo u zdroje a dneska to vypadá tak, že radnice v řadě řeckých měst a obcí shromažďují objednávky základních potravin od svých občanů a zařizují jejich hromadný odvoz. Spokojeni jsou všichni: farmáři vydělají víc, než by dostali ve velkoobchodě, a lidé ušetří. Nad výdělkem tak spláčou jen obchodníci.

Teď plánuje internetovou platformu pro přímý prodej zemědělských produktů dokonce i řecké ministerstvo hospodářství. Se zdejšími farmářskými trhy se sezónním a leckdy předraženým zbožím nemá tahle řecká praxe nic společného. Jde de facto o individuálně organizovaný hromadný výkup zemědělských produktů.

A na závěr ještě jeden inspirativní příklad ze zahraničí: Die Tafel – tabule – tak se jmenuje v Německu snad největší sociální hnutí současnosti. Jeho základem je logická úvaha, že tuny potravin končí denně na smetišti, ačkoliv vyhovují hygienickým normám i zákonným předpisům, ale současně je v zemi, a to i v údajně tak blahobytném Německu, kolem milionu lidí, z toho čtvrtina dětí a mladistvých, kteří nemají dost jídla.

Hnutí s názvem Die Tafel je mostem mezi nadbytkem a nedostatkem. Do téměř devíti stovek výdejen a do dvou tisícovek sociálních zařízení po celém Německu svážejí tisíce dobrovolníků ze supermarketů a od výrobců nezávadné potraviny, které by se jinak třeba kvůli poškozeným obalům nebo dobíhající lhůtě spotřeby vyhodily jako neprodejné, a rozdělují je zadarmo nebo za symbolický obnos potřebným. Důchodcům s nízkou penzí, rodinám, odkázaným na sociální dávky, lidem s životním minimem.

Dobročinný německý spolek Die Tafel nežádá a také nedostává nic od státu: existuje na čistě dobrovolnické bázi a na základě finančních i materiálních příspěvků od privátních dárců. Někdo dá peníze, jiný věnuje svůj čas, další třeba spraví zadarmo auto, kterým se sváží potraviny. Hnutí má vynikající renomé a spolupracovat s ním je pro řetězce supermarketů dobrou reklamou. V Německu funguje Die Tafel od roku 1993 a inspirovala se v Americe, kde podobná organizace vznikla o tři desetiletí dřív. Odtud se idea rozšířila do západní Evropy. Překoná i někdejší železnou oponu? 

Publikováno se svolením vydavatele.