A v řadě případů porušilo vnitro i zásady, které pro poskytování dotací stanovila vláda. Konkrétně tím, že ministerští úředníci nedodržovali termíny pro zveřejňování různých dokumentů, a že totéž tolerovali i u žadatelů o dotace, popřípadě vypláceli jim peníze, ačkoliv podklady jejich žádostí nebyly formálně v souladu s pravidly, takže správně neměly dostat nic.  

 

Dodejme, že kdyby si NKÚ vzal obdobným způsobem pod lupu ostatní ministerstva i další instituce, které tady rozdělují ať už státní nebo evropské dotace, došel by velmi pravděpodobně k obdobným zjištěním. Nikoli ovšem proto, že by se – jak jsme v těchto zeměpisných šířkách okamžitě ochotni předpokládat - tolik rozkrádalo a zpronevěřovalo. Ve většině případů jsou důvody mnohem prozaičtější: odkládat termíny na poslední chvíli je v této zemi spíše pravidlem, a také pořádkem v účetnictví a v podkladech tady vyniká málokdo.   

 

V lokálních médiích se pro to dají najít konkrétní příklady takřka denně: protože obce nestíhají podat žádosti včas, žádají běžně o výjimky a o výjimky z výjimek, a jelikož je evidentní, že jejich projekty jsou potřebné a slouží veřejnosti, úřady pro to mívají pochopení. Jakmile ale dojde na lámání chleba, doplatí na to konkrétní zaměstnanci, protože se automaticky ocitnou v podezření z postranních úmyslů. Což má logiku v zemi, kde téměř nemine dne, aby se neodhalil případ úmyslného a prokazatelného zneužití státních peněz.  

 

Východisko je z toho jen jedno: Pravidla tu prostě nejsou od toho, aby se obcházela, jakkoli to na první pohled může tak vypadat. A zrovna tak platí, že stíhat termíny na poslední chvíli není projevem geniální schopnosti improvizovat. Jde o obyčejný šlendrián.