Skrze škvíru okenního zatemnění jsme na ně společně s bratrem hleděli, viděli jsme, jak se u Stehlíků otevřely dveře, naši za nimi zmizeli, ale to už náš zrak upoutali manželé Šťastní, kteří ze vzdálenějšího konce ulic klopýtali ke stejným dveřím jako předtím naši, mačkali zvonek a v následující vteřině se nám i oni ztratili c černém obdélníku vchodu Stehlíkovic domečku. Tím naše podívaná sice skončila, ale fantazie ji bohatě nahrazovala. Viděli jsme divoký mumraj, který se v těch okamžicích za stěnami domku Stehlíkových odehrává, a slyšeli triumfální hulákání šestičlenného hloučku Čechů, oslavujících pád Germánů u slovanské řeky Volhy.

Což bylo též všechno, čeho byla naše nedospělá mysl tehdy schopná. Ještě jsme v hlavách neměli obraz devadesátitisícového zástupu německých zajatců, táhnoucí od Stalingradu do vnitřních prostor Ruska, a ani obraz německých dobytčáků, které by nás - nebýt tohoto slavného dne - po vítězném tažení Wehrmachtu Ruskem odvážely buď do likvidačních táborů kdesi v Polsku, či do pracovních lágrů u Ledového moře na Sibiři. kde bychom samozřejmě po vyždímání našich sil skončili stejně jako v těch koncentrácích.