Záměrně se tak až do absurdna zesiluje dojem, že je u nás pro politiku, čili pro práci pro Obec čili pro národ a stát, už dobrý kdekdo a dokonce i tihle dva. A to nejen tak pro nic za nic, ale jako součást velice rafinovaného úskoku, v jehož rámci dostala tahle dvojice úkol, o němž promluvím později a pro který je každý z nich skoro jakoby úradkem božím vyhlédnutý. Jde totiž o poměrně vzácné exempláře, při vyslovení jejichž jmen se jedna půlka národa rozchechtá a druhá začne hledat hůl.

Ten první ze jmenovaných pobavil národ, když ohnivou výzvu k nejtvrdším silovým opatřením proti své stranické odbojnici esemeskoval nikoliv své milence, ale právě té odbojnici. A do dějin politických se zapsal, když zelenou stranu, které jsou na celém světě levicové, přeměnil na hadr, stírající prach z bot jistého pravicového chlapiska, a šmejdil tím hadrem po jeho holinkách s takovou vervou, že se na to jednoho dne odmítli spolustraníci dívat a hnali ho ze strany, až se za ním meluzína rozhučala.

Ten druhý, s tím knírkem, se zas proslavil, když si sám vymyslel a sám sebe protlačil do jím samým navrženého institutu sice ne úplně jasného určení, ale zato vybaveného dvěma názvisky (Ústav paměti národa a Ústav pro studium totalitních režimů čili ÚSTR), kteréžto nejpravděpodobněji vymyslel též sám.. Tyhle totalitní věci se sice už dlouho předtím přepodrobně zkoumaly v Historickém ústavu Akademie věd a též v Ústavu dokumentace a vyšetřování zločinů komunizmu, ale on se rozhodl, že je přece jen potřeba si to všechno ještě jednou v klidu projít, sám si dost možná určil nebo domluvil i plat – a do ředitelské sesle ústavu s dvojím názvem s co největší slavnostností zasedl v r. 2007.

No a začaly se ukazovat věci. Najednou si podřízení ředitele všimli, že když přijde řeč na historické otázky či problémy, mlčí buďjako zařezaný, anebo rovnou opouští místnost. Tak se začali poohlížet po jeho akademiché kvalifikaci a zjistili, že žádným historikem nikdy nebyl a není. Že vysokou školu sice vystudoval, ale nikoliv historii, ale žurnalistiku. A vědou historickou - a to ještě ve spřažení s politologií - prolétl jako meteor v průběhu jediného roku v letech 1990-91. Pochopitelně se pak jeho zmíněná ředitelská sesle začala chvět a třásla sebou jak pominutá až do roku 2010, kdy z ní povedený ředitel konečně vypadl.