Bylo tomu tak i u nás, fungovalo to, nu a protože politici mívali těch poradců třeba i víc než jen jednoho a sbírali rozumy od všech, budovali si pověst osob mimořádně informovaných a schopných, které si zaslouží, aby ve svých funkcích pokračovaly i v dalších funkčních obdobích, resp. aby postoupily do funkcí vyšších. Poradci však zůstávali v postavení bytostí víceméně utajených a bylo tomu tak až do doby jejich vzpoury, ke které došlo v čase poslední české prezidentské volby v loňském roce, kdy v poradenském přítmí odmítl i nadále „trpět“ ješita a někdejší diplomat Petr Kolář a na plná ústa republice vyzvonil, že to on, i když, pravda, první nápad na to vyšel z amerického velvyslanectví v Praze, stvořil z vojenského důchodce Petra Pavla nového prezidenta republiky. Což nový prezident de facto potvrdil (nevíme, zda nadšen, či nenadšen), Petra Koláře ustavil svým hlavním poradcem a nazval ho „klíčovým člověkem“ a „přítelem po boku“.

Čímž se lavina s poradci utrhla, poradci začali být zváni do televizních studií a už se neupejpali, přišli a mluvili, čímž se veřejnost postupně dovídala, že poradce má nejen prezident, ale i ministři důležitých ministerstev. Že třeba ministru zahraničí Lipavskému radí od roku 2023 všeobecně zkušenější ministr pro evropské záležitosti a v letech 2021 až 2023 náměstek ministra zahraničí Martin Dvořák a že premiéru Fialovi a z povahy věci též ministryni obrany Černochové radí bezpečnostní analytik a expert na národní bezpečnost Tomáš Pojar. A že tedy vcelku zde máme nejméně tři či čtyři úřady (Hrad, ministerstvo zahraničí, ministerstvo obrany a úřad premiéra), které jsou vedeny nikoli už jen prezidentem, jednotlivými ministry a ministryní či premiérem, ale jakýmisi ministerskými dvojčaty, u nichž nerozeznáte, která jejich polovina tvrdí muziku a která víceméně jen klepe podpatkem do koberce a do taktu.