Viděli jsme to už tolikrát, že nás to ani nepřekvapuje, a spíš dumáme nad tím, proč se tak děje. To se člověk ve vládě dostává pod takový tlak nejrůznějších vlivů, že ho to nutí blekotat nesmysly, jeden větší než druhý? A teprve až se téhle tíhy zbaví, hlava se mu náhle projasní, takže k údivu všech začne uvažovat i mluvit jako normální člověk?
Vzpomínáte si např. na Lubomíra Zaorálka, jak se z něj, coby nejvášnivějšího odpůrce amerického radaru v Brdech, stal v momentu jmenování ministrem zahraničí nejoddanější přítel Západu, EU i NATO? Jak vykřikoval, že teď už přece někam patříme a musíme se podle toho chovat? Jak na první výročí fašistického převratu na Ukrajině vyjel za nás za všechny do Kyjeva, aby zde demonstroval, že pěti miliardami amerických dolarů zfinancovaný Majdan není jen svátkem ukrajinských fašistů z masa a kostí - jak se o novém režimu vyjádřil Němec Verheugen - ale též svátkem naším?

To byl první přemet politika, kterýžto vrcholný kousek, podle mého mínění, přispěl ke znevážení Sobotkovy vlády i sociálně demokratické strany, a tím též k neúspěchu socialistů ve volbách a k odchodu Zaorálka z funkce zahraničního ministra.

Pak byl pár měsíců klid a málokdo čekal, že po Zaorálkově přemetu prvním se dočkáme i přemetu druhého, kterým se tento vskutku vytrvalý muž pokusí vskočit zhruba tam, kde byl, když kdysi řečnil proti americkému radaru.