Lubomír Šimek: Rasismus podle p. Jourové

Takový boj by ale nemohl skončit plichtou – to by ten její boj nebyl úspěšný. V boji Jourové proti Jourové by tedy musela Jourová zvítězit a současně prohrát. Určitě by se tím zapsala do historie a možná taky do učebnic psychologie a psychiatrie. Její informace o rasismu v našich končinách tak musí být určitě, ale určitě, pravdivá.

Tvrzení paní eurokomisařky však vyvolává zejména tyto otázky, na které nám dluží odpověď:

z jakých podkladů či důkazů vycházela
jaká jednání jsou rasismem
jak dokazovat, že Romové nejsou diskriminováni
jak s tím zatraceným rasismem naložit

Pokusme se jí pomoci v hledání odpovědí.

Z toho, co bylo publikováno – uznávám, že ne všechno je v silách jedince zaznamenat a leccos mi mohlo uniknout – soudím, že p. Jourová vzala v úvahu nenávistné komentáře na internetu vůči Romům. Už ale v úvahu nevzala, jaké jsou příčiny takových komentářů a zda mají racionální důvod. Druhou možností je, že vycházela ze stížností Romů, doručených Evropské komisi nebo jí osobně. Více než rozpaky by vyvolalo to, že by z pozice eurounijní ("nadstátní") eurokomisařky vycházela ze stížností Romů, doručených ve věci příslušným vnitrostátním orgánům a organizacím. To by totiž znamenalo, že do jejich činnosti eurounijně zasahuje.

Následující příběhy jsou příběhy skutečnými. Očekávám – možná naivně – že p. Jourová je posoudí a zodpovědně nám sdělí, zda jejich protagonisté jsou či nejsou rasisté.

Příběh 1: V majetku obce byla budova, sloužící v minulosti jako mlýn. Obec ji opravila a nastěhovali se do ní Romové. Během několika měsíců ji "vybydleli" – nová dřevěná okna a podlahy vytrhali a dřevo použili k vytápění. V obci začalo docházet ke krádežím, hlavně ze zahrad, kde jejich majitelé měli uloženo dřevo, zahradní nábytek apod. Jeden občan obce přistihl člena této romské rodiny na své oplocené zahradě, nevybíravými slovy ho vyhnal a následně se obrátil společně s dalšími takto postiženými občany na obecní úřad a dožadovali se, aby byli Romové vystěhováni.

Příběh 2: V domě s řadou družstevních bytů bydlely dvě romské rodiny na základě smluv o podnájmu, uzavřených s členy družstva. Jejich členové se zdržovali převážně v bytech – nechodili do práce. Cca 20 letá Romka na dotaz na zdroj příjmů k úhradě nájemného a souvisejících služeb odpověděla, že nepracuje – "živí ji přítel". Do pozdních nočních hodin se bavili hlučnou hudbou a popíjením alkoholu. Jejich děti nechodily do školy, pobíhaly po domě a při absenci základních hygienických návyků činily malou i velkou potřebu na schodech, podestách a ve sklepních prostorách. Po řadě stížností ze strany sousedů se členové družstva rozhodli podnájemní smlouvy vypovědět a do budoucna byty Romům nepronajímat.

Příběh 3: Do domu s řadou bytů v osobním vlastnictví se na základě nájemní smlouvy s vlastníky bytu přistěhovali Romové a situace se vyvíjela jako v předchozím příběhu. Z domu vznikl postupně "dům hrůzy". Další vlastníci bytů se rozhodli z domu vystěhovat a byty prodat – buď marně, nebo za cenu výrazně nižší, než v místě obvyklou.

Příběh 4: V nemocnici ležela Romka s diagnózou mozkové mrtvice. Před tzv. vizitou se obrátila na sestřičku s žádostí, aby jí umyla "mastné vlasy". Přestože se jí sestřička snažila vysvětlit, že nyní to nejde (vizita), pacientka trvala na okamžitém umytí s tím, že to patří k povinnostem sestřičky (odkud zná ty povinnosti?), a vše si nahrávala na mobilní telefon (nebudu spekulovat proč). Sestřička se rozhodla vlasy umýt až po vizitě.

Příběh 5: Tentokrát z Jihoafrické republiky. Někteří bílí obyvatelé Johannesburgu se v obavě o své životy, zdraví a majetek rozhodli přestěhovat na předměstí, své domky oplotili betonovou zdí nahoře s ostnatým drátem (v některých satelitech dokonce napuštěným elektřinou) a platí si ozbrojenou ochranku u vjezdu do areálu. Přesto při odchodu do ložnic (umístěných standardně v 1. patře) na noc zamykají železné mříže, oddělující 1. patro od přízemí. Doplním citací Malcolma Gladwella (Malcolm Gladwell: Bod zlomu, nakl. Dokořán 2008, str. 14): "Výraz Bod zlomu se začal šířeji používat v 70. letech při popisování toho, jak běloši na severovýchodě USA začali prchat ze starších měst na předměstí. Sociologové si všimli, že jakmile počet přistěhovavších se černochů v nějaké čtvrti dosáhl určitého bodu – řekněme 20 procent – čtvrť se "přehoupla": většina zbývajících bělochů téměř okamžitě zmizela."

Podívejme se nyní na možnost dokázat, že Romové u nás diskriminováni nejsou. Připomínám starší příběh jedné úřednice, do jejíž kompetence patřily tuším sociální dávky. Ta si totiž evidovala, kteří z žadatelů jsou Romové. Objevila se jako exemplární příklad diskriminace v hlavních médiích, byla dehonestována, a pokud si vzpomínám, musela v práci skončit s nadosmrti pošramocenou pověstí. U nás je totiž evidování občanů podle etnika prostě fuj. Nevíme tak např. jaký podíl tvoří Romové na počtu obyvatel, na neposílání dětí do škol, na kriminalitě, na počtu vězněných osob, na počtu nezaměstnaných, na počtu těch, co žijí ze sociálních dávek apod. Srovnejme to se vzorem demokracie, kterým jsou USA. Podle wikipedie (cs.wikipedia.org) tvoří obyvatelstvo USA převážně tři skupiny: bílí Američané (74,7 %), Afroameričané (12,1 %) a asijští Američané (4,3 %). Podle údajů americké vězeňské služby (bop.gov) je rasové (sic!) složení vězněných osob následující: bílí (58,2 %), černí (38,0 %), původní Američané (2,3 %) a Asiaté (1,5 %). Vzpomínám na návštěvu radnice města Bury v Anglii krátce po vstupu ČR do EU. V rámci tzv. shadowing project jsem měl možnost seznámit se m.j. s rozborem tamní personální situace – stávajících zaměstnanců města i uchazečů o toto zaměstnání. Kromě rozboru podle věku, vzdělání, pohlaví (muži a ženy – žádné "další" pohlaví) také rozbor podle "rasy". Na můj udivený dotaz, jak je to možné, když mají "antidiskriminační" zákon, se mi dostalo ještě udivenější odpovědi – "Jak máme jinak dokázat, že nediskriminujeme?" Nevím, jak to tam řeší dnes, ale ta věta mi zůstala v paměti. Opakuji – jak máme dokázat, že to či ono etnikum nediskriminujeme, když příslušnost k etniku nesmíme evidovat? Přitom třeba Romům stačí říci – podívejte se na mne, jsem Rom a jsem diskriminován. Dokáže vůbec někdo na uvedenou otázku odpovědět?

Jak s tím rasismem vůči Romům v naší kotlině naložit? P. Jourová svou pozornost upírá k trestání. Tady si dovolím poněkud delší citaci Hareho a Babiaka (Babiak Paul, Hare Robert D.: Hadi v oblecích aneb Psychopat jde do práce, Academia Praha 2014, str. 210): "Jako společnost máme sklon připisovat příčiny antisociálního či kriminálního jednání spíše vnějším silám než volbám, které činí jednotlivec. V tomhle rozmělňování odpovědnosti jsou skutečně velké peníze; vzpomeňte si na všechny ty psychology, psychiatry, sociální pracovníky a poradce, připravené a dychtivé vysvětlovat nebo omlouvat kriminální chování. Z toho těží kriminálníci obecně a psychopati zvlášť. Hlavně oni zneužívají přesvědčení, že každý člověk je v jádru dobrý, jen potřebuje dostat šanci a je schopen se skutečně změnit. Možná právě proto se tolik profesionálů, kteří pomáhají, ocitá ve velkých problémech, když chtějí pomoci psychopatovi. Jak řekl jeden psychopat: „Já ty dobráky (v angl. originále "do gooders") miluju, protože mi tak dobře slouží.“ Doplním o vlastní zkušenost. Před lety řešila jakási komise pro integraci Romů tuto situaci. V Ostravě Romové vybydleli soukromou ubytovnu, zasáhla hygiena atd. a Romy bylo nutné vystěhovat. A na jednání té komise přijeli někteří z těch dotčených, hlavně ženy, které si s sebou vzaly děti. Pláč a pobíhání dětí, napjatá atmosféra a hlavně jednoznačný požadavek – dejte nám – zadarmo – jiné bydlení. Postupně všichni Romové odešli, načež se předsedající rozhlédl po přítomných a pronesl zhruba toto: "Takže jsme tu zase zbyli jenom gádžové a chce se na nás, abychom problém vyřešili." Nabízí se jiné vyjádření – napráskáme to či ono a vy to řešte za nás. Nepřipomíná to přístup Pirátů, kteří místo řešení věc nabonzují do Bruselu a ten to vyřeší?

Nemám tušení kolik neziskovek a dalších organizací se zabývá "integrací" či "diskriminací" Romů nebo "rasismem" vůči Romům a kolik financí je na jejich činnost vynakládáno. Zájemce ale odkazuji na internetové stránky vlády (www.vlada.cz), konkrétně na sekci "pracovní a poradní orgány". Najdou tam také Radu vlády pro záležitosti romské menšiny, výčet jejich výborů a pracovních skupin a rovněž materiál z r. 2015 nazvaný Strategie romské integrace do roku 2020, čítající 108 stran (nespletl jsem se, opravdu má 108 stran). Jsme v roce 2020, takže nastal čas tu Strategii vyhodnotit. Předpokládám (mohu se samozřejmě mýlit), že vyhodnocení vyzní kladně. A to přestože podle eurokomisařky p. Jourové rasismus vůči Romům u nás narůstá.