Lubomír Šlapka: Předvánoční zamyšlení nad jednou lidskou vlastností

Chamtivost vs Altruismus

Vlastnost, která je tak stará – jako lidstvo samo. Kde se v lidech bere a co způsobuje touha pomáhat druhým? Co to je lidská solidarita? Téma, se kterým přicházíme do kontaktu v různé podobě a v různých situacích. Krátkým příběhem lze popsat opak hamižnosti, chamtivosti, skrblictví a mamonu – altruismus.

Altruismus je definováno jako nesobecké chování, při kterém upřednostňujeme zájmy někoho jiného před svými vlastními.

Člověk ve veřejném prostoru

Osmnáctiletý Ondřej (R.I.P.), pocházející z dobře situované rodiny, obklopený od dětství citovým, intelektuálním i ekonomickým nadstandardem, pomáhal jako dobrovolník v komunitách bezdomovců a narkomanů nejen v Libereckém kraji. Rozhodl se být užitečný a prospěšný tam, kde společnost pomáhat spíše odmítá. Ačkoli tak mladý, vnímal chudobu, toxikománii a nezaměstnanost jako vážný společenský problém. Trápilo ho, když šel městem a viděl bytosti, vybírající z popelnic jídlo. Dotýkalo se ho, jak nuzně mohou ve 21 století lidi žít. Vadilo mu, že jsou politické a ekonomické elity, které aniž by to s nimi alespoň morálně či lidsky hnulo, považují za normální potkávat hladové, špinavé či zfetované občany. Obrovské sociálně-ekonomické rozdíly považoval za nedůvodné a věřil, že i s jeho přispěním se dopady chudoby mohou zmírnit. Ondřej motivoval svou rodinu a později i další blízké, aby se tématem vážně zabývali a soustředil jak potravinovou, tak finanční pomoc pro potřebné. Téměř každý den, po příchodu ze školy, šel do neziskové organizace a přímo na ulici altruisticky – jako anděl - vyvažoval marnost a cynismus - soucitem a láskou. O každém člověku, se kterým se setkal, dokázal mluvit s dávkou empatie, porozumění a zlobil se, když úřady nepomáhaly tak jak by měly. Brigádničil sezónně v Norsku a část svých příjmů věnoval na podporu lidem žijícím na okraji společnosti. Přesto, že měl sám své sny, například si přál přídavný motor k rybářské loďce, neváhal přispět chudým, podělit se. Nakoupil jídlo v supermarketu a donesl jej squatterům. „Nebudou aspoň muset krást, heh.“ Říkal s rozjasněnou tváří lidem, kteří se ho ptali, proč to dělá. Radoval se, když nastoupil toxikoman do léčebny a když bezdomovec dostal místo na ubytovně. Vnímal veřejný prostor, jako svůj prostor k životu. Nadbytek, bral jako výzvu k vlastní odpovědnosti, nikoli jako výhodu před ostatními. Považoval za normální pomáhat lidem a být dobrým.

K altruismu je potřeba láska

Proč si Ondřej vybral právě ty skupiny obyvatel, kterými mnozí pohrdají a proč se tak usilovně snažil o hledání pomoci pro ty, kteří v očích většiny jsou již zatracení – to je otázka výchovy, prostředí, zřejmě i vzdělanosti a vlastní existenciální i duchovní potence, a také hladiny lidství v člověku samém. Svědčí to o tom, že se člověk alespoň v drtivé většině - nerodí programově dobrým či zlým. Že mnoho postojů i vlastností, získáváme až v průběhu svého života. Významný vliv na vývoj altruisty má poznání lásky v širším slova smyslu.

Vlastnictví a citové strádání

V 90 letech se v ČR zrodila vrstva velmi bohatých lidí. Využili příležitost, kterou jim umožnila divoká kupónová privatizace, řízená tehdejším ministrem financí Klausem. Tito lidé, později paušalizovaní na podnikatele měli být základem střední a vyšší ekonomické třídy. Mnozí čeští podnikatelé neunesli tíhu úspěchu a po čase zkrachovali. Spousta lidí přišla o práci, celé továrny zůstaly opuštěné. Někteří naopak uspěli a v čase se stali významnými manažery s pohádkovými příjmy. Společnost se začala viditelně dělit na úspěšné a neúspěšné. Přebytek, blahobyt, velký majetek, stejně jako hlad, chudoba a citové strádání – může člověka posunout v tom dobrém i v tom špatném smyslu slova. A to se také děje. Ekonomicky silní na západě od našich hranic, přispívají na různé charitativní projekty tím, že se o část svého bohatství rozdělí s ekonomicky slabými. Česko se faktickému dobrovolnému přerozdělování teprve učí. Existuje sice nemnoho jedinců či společností, kteří spolufinancují aktivity různých neziskových organizací, anebo pomáhají přímo potřebným skupinám i jednotlivcům, ovšem těchto právnických a fyzických osob je u nás méně ve srovnání s okolními vyspělými zeměmi. Důvodů je několik a vesměs souvisí s již citovaným vývojem osobnosti, kterou ovlivňuje i prostředí, v němž se charakter člověka vytváří a dotváří.

Rozkladu předchází chamtivost

Soustřeďování nadměrného, fakticky pro dobrý plnohodnotný život nepotřebného bohatství několika jedinců či elitních skupin na straně jedné a prohlubování chudoby a ekonomické nejistoty metastazující do širokých vrstev obyvatelstva na straně druhé, vede k destrukci společenských a sociálních vztahů. Destrukce má několik fází. My se nyní nacházíme ve třetí, tedy kritické a zřejmě již neodvratitelné fázi. Ta už vytváří radikální struktury, připravené k násilnému přerozdělení majetku bohatých, ale i středních vrstev. Třetí fázi předcházely fáze bezmoci, jako první signál, že něco není v pořádku. Druhá fáze spočívala ve fakticky prožitém strádání či dlouhodobém nedostatku a hladu. Čtvrtou fází je pak samotná násilná změna ekonomických i sociálních poměrů ve státě. Nespokojené vrstvy obyvatelstva si vezmou s veškerou razancí majetky ekonomicky úspěšných elit. V historii to není nijak ojedinělý jev a zarážející je, že se tato zákonitost nyní s takovou lehkostí přehlíží. Téměř za každým převratem stál hlad, nespravedlnost a tyranie. Češi a východoevropští boháči se chovají jako opičky, které strčí zápěstí a dlaň do přesně vydlabané díry kokosového ořechu, ve kterém je návnada. Uchopí návnadu, ta zvětší objem jejich končetiny a tak zůstane uvězněná v pasti. Nenapadne je pustit návnadu, vytáhnout končetinu a utíkat. Pak přijdou lovci a polapenou opičku snědí. U opiček je to podmíněný reflex, který jim neumožňuje návnadu pustit a u bohatých jedinců pak jejich chamtivost a nízká či žádná sociální koheze. Systémově, s pomocí represivních i zákonodárných složek, vytváříme uvnitř našeho zřízení ty osoby a korporace, které mají ohromné přebytky a ty, kteří nemají nic a chtějí se mít také dobře.

Kdyby tisíc Ondřejů

Ondřej vnímal veřejný prostor právě jako prostor k možnému dobrému životu. Snažil se vyrovnávat rozdíly a pomáhat potřebným nejen proto, že byl člověkem, ale i proto, že odmítal žít za zdí, obklopen luxusem barokní vily bez kontaktu s lidmi. Uvědomoval si, že jednou by stejně musel vyjít ven. Aktivně a přirozeně pozitivně působil a pomáhal tak, že část svých přebytků věnoval zpět. Bylo to lidské, neúčelové rozhodnutí mladého muže – pramenící z vnitřní čistoty a lásky k bližnímu. Česká společnost by potřebovala podobných lidí, jako byl Ondra tisíce. Pokud se ještě před tím nerozpadne systém sám tím, že bude dál vítězit ignorantství, sobectví a mamon.

Lubomír Šlapka