Minulý týden se objevila drobná zprávička, která téměř okamžitě zapadla. Italská policie zadržela ve vesnici Gaggiano nedaleko Milána dvaadvacetiletého Maročana Tuíla Abdalmadžída. Pan Abdalmadžíd zde žil u matky a dvou bratrů, kteří se v obci usadili již dříve. Pobýval u nich od února letošního roku, kdy dorazil na Sicilii jako běženec.
Atentátník z Tunisu
Ano, jde o jednoho z té masy mladých, zdravých a bojeschopných mužů, valících se přes Středozemní moře na Evropu. Těch, kterých jen za minulý rok a jen do Itálie doplulo 170 tisíc. A co že je to za ptáčka, když se o něj zajímá policie?
Pan Tuíl Abdalmadžíd je hledán tuniskou policií za účast na přepadení muzea Bardo v hlavním městě Tunisu. Připomeňme si, o co tehdy šlo. 18. března letošního roku přijela skupinka ozbrojenců ve vojenských uniformách k budově tuniského parlamentu a okamžitě zahájila chaotickou palbu kolem sebe. Potom nejméně dva z nich vtrhli do muzea nacházejícího se v téže budově. Muzeum je hojně navštěvováno zahraničními turisty. Právě mezi nimi rozpoutali střelci masakr. Zabito bylo 21 lidí, z nichž 17 bylo turistů z Polska, Španělska, Kolumbie, Itálie, Japonska a Austrálie. Dalších 42 lidí bylo zraněno. Polsko potvrdilo tři zraněné, Itálie dva. Ostatní podle tuniského ministerstva zdravotnictví pocházeli z Francie a Japonska.
Brutální útok prý spáchali tři střelci, z nichž dva policisté na místě zastřelili a třetí uprchl. Další skupinky osob zajišťovaly akci zpravodajsky a logisticky. Celá teroristická buňka sestávala z více než patnácti „bojovníků“. Část prošla výcvikem v Libyi a nejméně dva se krátce předtím vrátili z bojů v Sýrii. Zodpovědnost za teroristickou akci převzala organizace Islámský stát.
Invaze syrotečků
Takže už je tady v Evropě máme. Sirotečky ubohé, prchající před hrůzami války. Kámen by se ustrnul. Jen ti zlí a necitelní Češi ne. Alespoň tak nám to předkládají naše mainstreamová media. A bijí do nás neustále. Protože tak, jako v každé krizi, došlo i teď k tříbení názorů a veřejnost se ve vztahu k muslimské invazi, která je orwellovskou „novořeči“ v mediích nazývaná humanitární krizí, charakteristicky rozvrstvila.
První vrstvou jsou sama media. Ta zatím drží pevně a vysoko prapor cizích zájmů, bruselismu a multikulturalismu. Úporně (a zatím naštěstí marně) se pokoušejí podsunout občanstvu pocity viny a zahanbení. Pracují se soucitem a historizujícími paralelami, jaké by snad ani Goebelse nenapadly. Nemám teď na mysli ono časté srovnávání muslimské záplavy, šířící se Evropou, s exodem našich občanů, prchajících po roce 1968 na Západ. Ne.
Protinárodní tažení a hra na city
Na mnohem vyšší level propagandy pozvedl tohle protinárodní tažení komentátor Petr Zídek, který v Lidovkách 19. května srovnal přijímání muslimských bojovníků se záchranou židovských dětí Sirem Nikolasem Wintonem. Mluví zde doslova o českém selhání, o českém egoismu, o Češích, kteří si po 25 letech ještě nezvykli na to, že jsou součástí otevřeného světa… Rozdíl, mezi záchranou dětí národa, který byl a je součástí i spolutvůrcem naší kultury a vítáním nepřítele, který naši kulturu a náš způsob života nenávidí, mu snad vůbec nedochází, nebo to alespoň v rámci "objednávky" úspěšně předstírá.
Celkově ale může čím dál zoufalejší a hysteričtější tón našich medií naznačovat, že už si v redakcích uvědomili a sami pro sebe přiznali, že své úkoly a zadání nejen neplní, ale že je snad ani splnit nezvládnou.
Pootevřená dvířka politiků k Bruseli
Druhou vrstvou jsou politici. Většina z nich, (s velice bolestným a nešťastným výrazem) drží navenek „basu“ s občany. Je „radostí“ sledovat, jak se, v jakoby tlačících polobotkách, pokoušejí tancovat mezi vejci občanského nesouhlasu a vrčením jejich čím dál netrpělivějších zahraničních chlebodárců. Vnější zdání ovšem může, a v případě politiků to platí dvojnásob, klamat. I ta naše vláda, která navenek opatrně trucuje a slovně odmítá uprchlické kvóty, si stranou, mimo dohled veřejnosti, stále udržuje pootevřená dvířka k Bruseli.
Třeba tak, že ve stejný den, kdy zadrželi Tuíla Abdalmadžída, se měl schvalovat program právě probíhající schůze naší sněmovny. Poslanec Marek Černoch navrhl zařadit do něj další bod, - aby Sněmovna projednala vládní přístup k imigrantským kvótám, včetně garance jejich nepřijetí. Poslanci vládní koalice, ANO, ČSSD a Lidovci, však svým hlasováním zabránili, aby se toto téma vůbec dostalo na program jednání (hlasování poslanců). Takže předseda Europarlamentu Martin Schulz zná asi dobře své „pappenheimské" když nedávno prohlásil, že „mnoho zemí mluví za zavřenými dveřmi jinak, než na mikrofon“.
"Sociální začleňovatelé" za naše peníze
O třetí vrstvě, nebo spíš vrstvičce profesionálních „neziskovkářů“ a „aktivistů“ nemá cenu vůbec hovořit. Takovíhle zrádci národa a kolaboranti s cizí mocí se v libovolné krizi spolehlivě vynoří v každém národě. Jejich protičeský kvikot a agresivní adorace cizího už nikoho nepřekvapí a také nikoho (mimo jejich přátel z medíí) neovlivní. I poslednímu Joskovi z Horní Dolní po letech došlo, že se ten pokřik vede hlavně o onu půlmiliardu z jeho daní, co ročně končí v kapsách našich „sociálních začleňovatelů“, neschopných uživit se normální prací.
Čtvrtou a v demokracii kdysi prý nejdůležitější vrstvou je pak vlastní lid, občanstvo. To má ovšem v otázce islámu už dávno naprosto jasno. Na tvrdém, zarrytém a nekompromisním antiislamismu se podivuhodně snadno shodnou příznivci levice i pravice, lidé napříč celým politickým, sociálním i příjmovým spektrem naší společnosti. A rostoucí pocit jejich existenciálního ohrožení, jak ze strany islámu, tak i od vlastních politiků závislých na cizí moci, se v posledních týdnech přetavil do nebývalé aktivity. Nemám teď na mysli to téměř revoluční vření na síti, ani naštvané antiislámské a antisystémové debaty v hostincích všech skupin.
Petice proti Kvótám
Zajímavou a perspektivní akcí je aktuálně například papírová, ne elektronická, petice za odmítnutí návrhů Evropské komise k zavádění kvót pro uprchlíky. Pro případ vynucování souhlasu nátlakem EU petice požaduje vyhlášení celostátního referenda o této otázce. Petici organizuje hnutí Islám v ČR nechceme. Formuláře jsou ke stažení naadrese: Na formulářích je kromě textu petice uvedena i adresa, kam se mají podepsané archy odeslat. Na stejné webové stránce jako formuláře se nachází i seznam míst, kde je možné petici osobně podepsat. Jejich počet stále roste. Jde vesměs o obchody a restaurace. Je ovšem znám i případ jedné malé obce, kde starosta informoval o petici místním rozhlasem s tím, že je ji možno podepisovat přímo na obecním úřadě…
Ne, že bych tedy nějak přeceňoval význam petic. Na to jsou naši politici příliš teflonoví a omyvatelní. Ale na petici s příslušným počtem podpisů je nezbytné v zákonné lhůtě oficiálně reagovat. A pak přijde konec tanců mezi vejci. Politici to už tuší. Že přichází čas jasného ano nebo ne, podle něhož budou přísně a nadlouho zváženi oni i jejich partaje. Proto ty protáhlé, bolestné a upřímně nešťastné výrazy.
Možná se něco probouzí. Za pět minut dvanáct.
Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
