A pokud uslyšíte názor jiný, od toho vašeho odlišný či dokonce protichůdný, rozžhavíte se do běla, a kdyby se reakce lidí ještě i dnes zachycovaly na celuloidový film, ten film by od žáru vašeho vzteku shořel, jak by to plálo ve studiu ČT 19. července, když si redaktor ČT Kubal pozval za besedníky o současné Trumpově politice někdejšího Klausova poradce Jakla a právě už zmíněného Igora Lukeše, jinak to profesora historie na bostonské univerzitě se zaměřením na historii a politiku střední a východní Evropy a současného Ruska.

A teď si představte: Jakl Trumpa za řadu jeho vstřícných kroků vůči Rusku a Severní Koreji chválil, zatímco nenávistnický žár během Jaklovy chvály v těle profesora Igora Lukeše stoupal, až nakonec propukl ve výbuch vzteku nad tím, že musí, nota bene, z tak osvědčené proamerické a protiruské televize, jakou ČT, nesporně je, poslouchat takovouto prý strašnou snůšku prý lží. A diváci to v tenhle moment viděli zcela jasně: Kdyby tenhle Igor Lukeš rozhodoval o tom, koho zpravodajská redakce ČT pozve v budoucnu do svého studia, nikdy – a to minimálně v tomto století – to už nebude Ladislav Jakl. Do pekla s ním a smažte ho tam nad ohněm pekelným i s tím jeho koňským ohonem za hlavou společně s Trumpem.

Na jednu stranu se vzteklému výbuchu pana profesora divit nemůžete. Žije v zemi, kde jsou dál než jsme my a to snad ve všem. Ale hlavně v tom, že sdělovací prostředky nehudou jedno tak a druhé jinak, ale hudou i zpívají všichni společně o tom, jak skvělá a výjimečná i nepostradatelná je Amerika, a jak zlé, záštiplné a výbojné je Rusko, a jak ohavným zrádcem Ameriky je Trump, když se chce s příšerou tak nestvůrnou kamarádit. Nu a když pak pan profesor, zvyklý poslouchat jen tuhle muziku a nic jiného uslyší pak cosi odlišného, nedivte se, že vyjde z konceptu, když zpoza Atlantiku a ze země tak nanicovaté, jako je jeho bývalá vlast, zaslechne hlas, který opěvovanou americkou výjimečnost a nepostradatelnost klidně a nevzrušeně popře.