Ve zdejších loděnicích se totiž před sto jedna lety zrodila největší uherská válečná loď, dreadnought, nádherný, sto padesát metrů dlouhý Szent István, který si Budapešť vymínila postavit sama, právě v loděnicích v Rijece. Lodní děla ale samozřejmě dodávala tehdy už světově proslavená plzeňská škodovka a spoustu elektrických měřících přístrojů tam dodala i dnešní Metra Blansko, tehdy firma vynálezce Ericha Roučky. Plechy na pancéřování, které se normálně vyráběly na všechny ostatní rakousko-uherské lodě ve Vítkovicích, si ale Maďaři vymínili dát vlastní, uherské, podle všeho méně kvalitní, takže Szent István nakonec potopila v roce 1918 italská torpéda, což se tehdy tak velké bitevní lodi nestávalo. Dnes leží Szent István na dně Jaderského moře a je jednou z největších atrakcí pro potápěče. Potopení Szentu Istvánu je jedním z neslavnějších na světě, protože bylo filmováno z dalšího dreadnoughtu Tegetthoff, který se pokusil potápějící se loď neúspěšně dovléci k opravě do Puly, kde byl hlavní válečný přístav rakousko-uherského loďstva.
Nikoli z hlediska námořníků, kterých po výbuchu torpéda a při potopení zahynula na lodi z více než tisíci členné posádky téměř stovka, ale z hlediska lodi, byl tento konec milosrdnější, než konec zbytku rakousko-uherského loďstva, které s výjimkou několika málo lodí spojenci nemilosrdně sešrotovali.
Rijeka, které Italové říkali Fiume, zažila po první světové válce i velmi zajímavou epizodu své historie, když město a jeho okolí obsadil italský básník Gabriele dAnnunzio, který se prohlásil vůdcem. A z Rijeky a jejího okolí udělal první fašistický stát, v jehož čele vládl patnáct měsíců jako básník-diktátor. Svého cíle, tedy aby Rijeka zůstala Fiume a stala se jako mnohá další města na dnešním chorvatském pobřeží součástí italského světa, však dosáhl. V roce 1924 se Rijeka, která byla prohlášena svobodným státem, skutečně stala součástí tehdejšího Italského království.
Tak tohle všechno mi běželo hlavou, když se náš vláček po několika hodinách jízdy ze Záhřebu chorvatských hornatým vnitrozemím přiblížil k moři. Byli jsme podle ukazatele na jedné ze stanic ještě šest set padesát metrů nad mořem a Rijeka, chorvatské ostrovy a moře už byly přitom vidět jako na dlani. Byl to jeden z nejúchvatnějších pohledů, které jsem při cestě vlakem zažil a vůbec jsem si nedovedl představit, jak se náš vlak z té obrovské výšky spustí za pouhých pár kilometrů až dolů k moři. Rijeka samotná nezklamala, je v ní mnoho z velikosti tohoto nejdůležitějšího přístavu Uherska a jednoho z největších celé monarchie, kterým byla před první světovou válkou, kousek z Itálie, kterou byl po ní, vše doplněné občas vkusně, občas méně, odkazy na dobu Titovy Jugoslávie.
Když jsem si u rybářského přístavu dával čerstvou pečenou makrelu a k ní báječný chorvatský Plavac, tak jsem si říkal, že se díky vstupu Chorvatska do unie doba zase po sto letech vrací zpět do svých normálních kolejí. A Rijeka je opět přístavem i pro nás Čechy, tak jako byla před sto lety, kdz sem přijížděli první čeští turisté, aby tu objevovali krásy svého Jadranu, kterému se už asi nikdy nepřestane říkat "české moře". A já jen tiše doufám, že to takto v pořádku, tak jak to má být, nejméně další století, ale raději ještě mnohá další staletí zůstane.
Z Rijeky, dnes už opět také tak trochu našeho přístavu na březích Jaderského moře, vám krásný den přeje váš Luboš Palata.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
