Ve zdejších loděnicích se totiž před sto jedna lety zrodila největší uherská válečná loď, dreadnought, nádherný, sto padesát metrů dlouhý Szent István, který si Budapešť vymínila postavit sama, právě v loděnicích v Rijece. Lodní děla ale samozřejmě dodávala tehdy už světově proslavená plzeňská škodovka a spoustu elektrických měřících přístrojů tam dodala i dnešní Metra Blansko, tehdy firma vynálezce Ericha Roučky. Plechy na pancéřování, které se normálně vyráběly na všechny ostatní rakousko-uherské lodě ve Vítkovicích, si ale Maďaři vymínili dát vlastní, uherské, podle všeho méně kvalitní, takže Szent István nakonec potopila v roce 1918 italská torpéda, což se tehdy tak velké bitevní lodi nestávalo. Dnes leží Szent István na dně Jaderského moře a je jednou z největších atrakcí pro potápěče. Potopení Szentu Istvánu je jedním z neslavnějších na světě, protože bylo filmováno z dalšího dreadnoughtu Tegetthoff, který se pokusil potápějící se loď neúspěšně dovléci k opravě do Puly, kde byl hlavní válečný přístav rakousko-uherského loďstva. 

Nikoli z hlediska námořníků, kterých po výbuchu torpéda a při potopení zahynula na lodi z více než tisíci členné posádky téměř stovka, ale z hlediska lodi, byl tento konec milosrdnější, než konec zbytku rakousko-uherského loďstva, které s výjimkou několika málo lodí spojenci nemilosrdně sešrotovali. 

Rijeka, které Italové říkali Fiume, zažila po první světové válce i velmi zajímavou epizodu své historie, když město a jeho okolí obsadil italský básník Gabriele dAnnunzio, který se prohlásil vůdcem. A z Rijeky a jejího okolí udělal první fašistický stát, v jehož čele vládl patnáct měsíců jako básník-diktátor. Svého cíle, tedy aby Rijeka zůstala Fiume a stala se jako mnohá další města na dnešním chorvatském pobřeží součástí italského světa, však dosáhl. V roce 1924 se Rijeka, která byla prohlášena svobodným státem, skutečně stala součástí tehdejšího Italského království.