Na ten poslední, mimořádný a neformální summit, což znamená, že nemá nějakou pevně určenou agendu, se letělo z Kbelského letiště v Praze už v osm hodin ráno.

Vzhledem k tomu, že jsem ještě o půlnoci v redakci čekal, zda vůbec a případně na čem se dohodnou Merkelová-Hollande-Porošenko a Putin na mírovém summitu v Minsku, domů dorazil v jednu a usnul kolem druhé. Dokázal jsem si téměř představit, jak asi museli být účastníci této, doufejme historické schůzky, v to ráno už unaveni.

Ale pořád se jednalo, a když jsme s premiérem Sobotkou nastupovali do vládního speciálu směrem na Brusel, tak jsme ještě vůbec netušili, zda nějaká mírová dohoda v Minsku bude.

Nakonec před polednem bruselského času po sedmnácti hodinách jednání dohoda, byť neslaná a nemastná, byla. To na jedné straně znamenalo úlevu a to, že summit nebude muset jednat o nějakém drakonickém přitvrzení sankcí proti Rusku a jednání možná proto nebude tak dlouhé.

Protože na summitech často dlouhé bývá a tak vám do všech cestovních plánů vždy píší odlet, ovšem s tím, že čas příletu je vlastně neznámý. Což může znamenat večer, hluboko v noci, nebo třeba druhý den.