Weizsäckerovi zbývalo pouhých pár týdnů do vypršení jeho desetiletého prezidentského mandátu a už tehdy bylo jasné, že bude z úřadu odcházet jeden z největších, ne-li vůbec největší německý prezident dvacátého století.

Litomyšlské setkání nebylo z novinářského hlediska vlastně nic významného, jeho největším úspěchem bylo, že se ve formátu středoevropských prezidentů pod taktovkou Václava Havla vůbec uskutečnilo.

Bylo ale důležité už v tom, že do střední Evropy, jak ji Havel viděl a chtěl vidět, bylo zahrnuto Německo. A to, že se právě díky Weizsäckerovi a jeho osobnímu přátelství s Havlem nechalo Německo zahrnout do střední Evropy. Ani jedno nebylo tehdy samozřejmé a není to samozřejmé ani dnes.

Richard von Weizsäcker, před jehož památkou se v minulých dnech po jeho skonu na konci minulého týdne sklonila celá Evropa, v sobě nesl paradoxy a tragiku německých dějin dvacátého století.