Mezi námi tady v Česku jich žije něco mezi sto čtyřiceti až dvě stě padesáti tisíci. Teprve tento rok je velká část z nás začala vnímat jako lidi, ze země, která by nás měla zajímat. Teprve tento rok je velká část z nás začala vnímat ne jako „ukáčka“, „dělňasy“, bezejmenné uklízečky, přidavače na stavbách, ale jako lidi. Jako Ukrajince s velkým U, občany jednoho z největších a nejdůležitějších států Evropy.

Ta dívka, které se jeden z největších internetových zpravodajských serverů ptal, co by si přála k Vánocům a Novému roku, odpověděla velice prostě: „Aby u nás skončila válka“.

Nechtěla tu válku nad zbabělým, mnohem větším a ještě před rokem přátelsky se tvářícím východním sousedem vyhrát, nepřála si, aby se nějakým zázrakem Ruskem okupovaný nádherný Krym stal opět Krymem ukrajinským, nepřála si, aby nad Doněckem a Luhanskem místo vlajek Doněcké a Luhanské národní republiky vlála opět vlajka ukrajinská. Ne, tak daleko její sny nešly, přála si jen, aby na Ukrajině skončila válka.

Ta dívka na rozdíl od mnoha miliónů jiných Ukrajinců nemusela ze svého domova utíkat, nemusela prosit o přístřeší u příbuzných, nežila v utečeneckém táboře, nebo jako stovky a tisíce jiných v nějakých letních turistických ubytovnách, v nichž je teď, když na východ Ukrajiny přišla pravá ruská zima téměř k nežití.