Tuto svoji národní vlastnost bychom už měli konečně změnit, už proto, že lze celkem bez větším problémů dokázat, že nejlépe se v této zemi žilo ne tehdy, když se uzavřela do sebe, ale tehdy, když se otevřela okolnímu světu. Aby zjistila, že ten okolní svět ji neohrožuje, ale naopak mnohé dobré přináší a my dokážeme mnohé přinášet i jemu. Zlatých dvacet let první republiky bylo jiných než našich posledních dvacet let i v tom, že jsme je spoluvytvářeli s našimi Němci a našimi Slováky, o našich Ukrajincích nemluvě. Měli jsme tehdy dokonce cosi jako civilizační misi, a to misi do značné míry úspěšnou.

Ze Slováků statisíce českých úředníků, učitelů, policistů, vojáků i inženýrů vytvořilo během krátkých dvou desetiletí moderní evropský národ, položit základy toho samého se podařilo dokonce i na zakarpatské Ukrajině a ani dvacet let stýkání a potýkání se sudetskými Němci nelze brát jednoznačně jako prohru. A to přesto, že mnichovský, válečný a poválečný rozvod byl hodně drsnou věcí, jednou z nejtragičtějších, která se na mapě evropských národů za poslední staletí udála. To, že se dnes daří následky tohoto rozvodu překonávat, je jedním ze zázraků doby, v níž je nám dáno žít.

V posledních letech, zvláště od pádu Topolánkovy vlády, však cítím tendenci veskrze neblahou, tendenci k opětovnému uzavírání se do sebe, jakési sebeizolaci, nezájem o dění kolem nás, označování Bruselu za jakési nebezpečí pro naši uzavřenost, uzavřenost schovávající se pod slovo suverenita. Přitom věci, které nás a naše životy dnes ovlivňují a určují, zdaleka přesahují naše hranice, bez ohledu na to, jakou míru suverenity si udržíme. Proto bychom měli vědět, poučit se, a pokud se vývoj ubírá špatným směrem, jako například v Maďarsku, i pokusit se nějak ovlivnit to,co se děje přinejmenším u našich sousedů.