Polákovi, který se už o komunistických dožínkách 8. září 1968 upálil na protest proti invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Ano, celé čtyři měsíce před Palachem a byl vlastně prvním, kdo se k takovému protestu odhodlal. Jan Palach asi Siwiecovu oběť neznal. Byla o to větší, že v té době osmapadesátiletý účetní a účastník protinacistického a protikomunistického odboje byl otcem pěti dětí.   

Polským komunistům se důvody Siwiecova upálení podařilo přes tisíce lidí přítomných na oslavách dožínek utajit a filmové záběry, na nichž byl zachycen, se podařilo objevit až polskému dokumentaristovi Macieji Drygasovi až po roce 1989. Na jejich základě ale natočil dokumentární film, který získal celoevropskou cenu Felix. Trvalo ale ještě dlouhých deset let, než se dostalo Ryszardu Siwiecovi náležitého ocenění od Čechů, národa, pro jehož svobodu a svobodu své vlasti Polska se upálil.   

Někdy na jaře roku 2001 jsem si přečetl, že každý občan České republiky má právo navrhnout na vyznamenání Kanceláři prezidenta republiky nějakou domácí či zahraniční osobnost. A tak jsem sedl a napsal dopis, v kterém jsem tehdy ještě Václavu Havlovi navrhl, aby při nejbližší příležitosti, tedy 28. října toho roku vyznamenal posmrtně Ryszarda Siwiece za jeho oběť na podporu svobody v Česku i Polsku nejvyšším českým vyznamenáním. A ono se tak skutečně ten rok na podzim stalo.   

Neříkám to proto, abych se chlubil, říkám vám to proto, že tuto moc má každý z nás, ať už obyčejný novinář, ťukající si někde v koutku u akvária svoje zprávy o Střední Evropě, nebo paní prodávající v řeznictví, či obyčejný řidič kamionu. Samozřejmě, naše žádost nemusí být vyslyšena, měl jsem tehdy zřejmě štěstí, že na Hradě seděl zrovna Václav Havel, ale pokusit se o to můžeme. A podle hesla, které měli ti neodvážnější z Čechů, kteří se v minulém století postavili zlu a na stranu dobře, heslu "když můžeš, tak musíš", se pokusím smazat ještě jeden dluh, který v této věci jako Čech cítím. Týká se sedmnáctiletého maďarského mladíka Sándora Bauera, který se na protest proti okupaci Československa upálil pouhé čtyři dny po Palachovi. I on by si vyznamenání zasloužil.   

A když ho zatím nemá, tak alespoň naši tichou vzpomínku. Vzpomínku na lidi, kteří se dokázali postavit totalitě, byli za to vězněni, nebo jako Siwiec, Palach a Bauer za to obětovali život. Čest památce všech jich.