Proti masové imigraci se dokonce staví i čeští komunisté – odvěcí to internacionalisté a rovnostáři. Ač může být chvályhodné, že se prezident České republiky nebojí pojmenovávat současnou situaci pravým jménem, nelze se v tomto ohledu povznést nad politické spektrum. Říkat „Nechci tu islám. Nechci sem pouštět ekonomické migranty.“ a zároveň prohlašovat „Musíme budovat sociální stát skandinávského typu. Lidé potřebují jistotu, že se o ně stát za každé situace postará.“ je přinejmenším protichůdné a přemýšlivému člověku snad i směšné.

Uprchlíci, které z domovů vyhnala válka, jsou většinou oběťmi radikální destabilizace arabských států a severoafrických území v důsledku nepovedeného „arabského jara“, ne vždy správně cílených zahraničních intervencí Západu a narůstajícího vlivu islámských fundamentalistů. Podle dostupných údajů víme, že tito lidé rozhodně netvoří většinu z dnešních mas hrnoucích se do Evropy. Tu tvoří migranti ekonomičtí, kteří nemigrují „před něčím“, nýbrž „pro něco“. A to „něco“, co je na náš kontinent táhne, je ničemu neprospěšné dílo moderních levicových vlád a politiků.

Za největší chyby, kterých se dopustili evropské levicové (či evropeistické a „světoobčanské“) vlády v několika posledních desetiletích a které mají dnes a budou mít ještě dlouho dalekosáhlé negativní důsledky, považuji:

1. Boj proti národní identitě a nástup multikulturalismu

Po dlouhá staletí si jednotlivé evropské národy budovaly svou identitu a po mnoho generací se ukotvovaly tradice a hodnoty, které se dříve či později staly základním pilířem evropských státních útvarů. Český příklad nám názorně ukazuje, jak se národní identita postupně nabývala, vytrácela, obnovovala a znovu vytrácela. Díky schopným knížecím a královským rodům jsme se stali nedílnou součástí evropské rychle se rozvíjející civilizace a jmény jako je Jan Hus či Jan Amos Komenský jsme přispěli k myšlenkovému vývoji i daleko za hranicemi. Po připojení českých území k habsburské monarchii nastala éra výrazného potlačování národních hodnot a tradic, včetně těch náboženských. Vlna tzv. pozitivního nacionalismu se zvedla až v 19. století během éry národního obrození, na kterou poté volně navázal i požadavek na „právo národů na sebeurčení“, který se stal základem poválečného uspořádání Evropy po ukončení první světové války a porážce Německa a Rakouska (nutno připomenout, že to byla především sociální demokracie, která do posledních chvil věřila v dosavadní uspořádání). Jak nedávno správně podotkl český europoslanec Jan Zahradil, po ukončení druhé světové války utrpělo Německo trauma z vlastní identity a společně s Francouzi začalo budovat „identitu evropskou“, která odstraní „nebezpečné suverénní národy“. Když se česká společnost zbavila jha sovětského socialismu a čtyřicetileté totality, rozhodla se podílet coby demokratický stát na evropské integraci, aniž by dokázala předjímat, do jakého projektu se ve skutečnosti pouští.

Podobný průběh bychom nalezli jistě u mnohých dalších zemí a národů. V důsledku evropeizace, globalizace, rozvášněného za-každou-cenu-pokrokářství a desítek nových „ismů“ a aktivistických bojůvek se začaly vytrácet tak dlouze a vytrvale vytvářené národní kultury jednotlivých evropských zemí. Dominantní ideologií bruselského establishmentu a jeho satelitních politických stran (sdružovaných převážně v socialistických, zelených a lidoveckých frakcích) se stal multikulturalismus, směr, který nám říká, že pro společnost je míchání odlišných kultur a zvyklostí (společenských, náboženských atd.) prospěšné a obohacující. Tato ideologie se postupně stala tou „jedinou správnou“ a pokud se snad objevil někdo, kdo se proti ní postavil a kdo byl odhodlán bránit vlastní tradice a vlastní národ, byl označen za fašistu, rasistu či xenofoba.