Naštěstí se v ní nevracíme před listopad 1989, ale jen kamsi do devadesátých let. I to je však pozoruhodný projev nevkusu.

Svoji příležitost vycítil například jeden z architektů ne dvakrát úspěšné ekonomické transformace Vladimír Dlouhý – a kandiduje rovnou do úřadu prezidenta. Tvrdí sice o sobě, že je apolitický, leč pamětníci vědí, že býval nejen ministrem a poslancem, ale i místopředsedou politické strany – Občanské demokratické aliance. Dokonce svého času šlo o politika nejoblíbenějšího.

Nejvýraznějším dokladem naší poptávky do politicích minulosti je však Miloš Zeman a jeho docela slušné šance na postup do druhého kola přímé prezidentské volby. Vzpomínka na opoziční smlouvu, kdy došlo k rozparcelování politického a ekonomického vlivu mezi sociální a občanské demokraty, je ta tam. Zapomnělo se i na Olovo, tedy plán na denunciaci rebelky v řadách ČSSD Petry Buzkové, který se rodil mezi Zemanovi poradci v dobách jeho vládnutí. Už jen fajnšmekrům řeknou něco jména jako Miroslav Šlouf, Karel Srba nebo pseudonym Citrón, který patří muži, jenž měl být najat vrcholným státním úředníkem na umlčení nepohodlné novinářky Sabiny Slonkové. Ano, i takto vypadala devadesátá léta. A to ani nemluvě o výrocích typu – „Budeme vázat partajní legitimace do kůže členů ODS“.

Připusťme, že mnohé se Miloši Zemanovi podařilo. Především stabilizoval hospodářství, v první řadě bankovní sektor, a také pokročil ve směrování České republiky do Evropské unie. Přesto v jeho éře panovala tendence válcovat konkurenci, marginalizovat opozici či znásilňovat legislativu. Nebýt devadesátých let, neeskalovala by situace až do dnešního opovržlivého vztahu občanů k politikům a politickým stranám.