Ti naši jsou totiž jiní než Schulzovi němečtí: za všech okolností sliní prst a hledí si nepohněvat voliče.

Mohli by přitom aspoň volit takové argumenty, jimiž by se nezesměšňovali. Nejprve jsme slyšeli, že cizí chudí by zhoršovali situaci našich chudých. Pak se roztrhl pytel s nápady, kdo by měl pomáhat víc a dříve než my.

Například naši spojenci ve Washingtonu, kteří rozhasili nejednu zemi svými intervencemi. Potom přišla řeč na stabilizované státy severní Afriky a bohaté režimy z okolí Perského zálivu. Teď je módou ukazovat na Itálii, jež prý beztak svoje pobřeží špatně střeží. 

Další skupina výmluv se věnuje tomu, proč nepomáhat. Zpočátku zaznívalo, že z Afriky a Blízkého východu se do Evropy valí ekonomičtí uprchlíci, a to je zcela něco jiného, než útěky Čechů, Moravanů a Slezanů na západ v období 1948-89. Od nás se přece emigrovalo výhradně z politických pohnutek.