Až na zahraniční politiku se prolínaly či doplňovaly. V některých aspektech dokonce působil komunistický text svižněji a ekologičtěji. Čtenář musel získat dojem, že KSČM se změnila ve standardní demokratickou stranu schopnou hledat a nacházet politické partnery.

KSČM hrdě hlásá, že „na rozdíl od většiny nekomunistické levice komunisté usilují o zásadní, ale přitom realistický projekt socialismu, chtějí jít až ke kořenu věci – nesnaží se jen zmírňovat neblahé důsledky kapitalistického společenského systému, ale chtějí odstranit jejich příčiny.“

Podobně to nejspíš vycítili i experti, kteří v minulých měsících zpracovávali analýzy pro ministerstvo vnitra, potažmo pro vládu, a kteří konstatovali, že neexistuje zákonný důvod pro zákaz komunistické strany.

Sám dokonce razím provokativní myšlenku, že pokud by po příštích volbách měla ve Sněmovně vzniknout silná levicová většina, bylo by lepší nesestavovat menšinovou vládu ČSSD s podporou komunistů, nýbrž rovnou koaliční kabinet složený z obou k levici se hlásících stran. Hned vysvětlím, proč. Komunisty je nejlepší mít na očích. Ve vládě by byli pod přísnou kontrolou a nesli by přímou odpovědnost za spravování země. Coby tichý partner z parlamentních kuloárů by naopak mohli spekulovat, vydírat, hrát dvojí hru.

Ale je tu ještě jeden důvod. Oficiální materiály KSČM či mediální vystoupení jejích lídrů působí seriozně a nekonfliktně. Jiná realita se však odehrává na komunistických mítincích, na tryznách u Gottwaldova hrobu nebo na stránkách okrajových komunistických tiskovin.