Kdy jindy očekávat něco podobného než na přelomu roku, kdy je čas na bilancování a plánování? Poptávka by tedy byla. Dostavila se také nabídka – a to hned od tří státníků. Doby, kdy jsme si vyslechli jeden novoroční projev – a dost, jsou zkrátka ty tam.
Nejprve nás o druhém svátku vánočním oslovil prezident Miloš Zeman. Někteří se jeho plánů děsili, jiní upozorňovali, že v našem ústavním systému by neměla roli vizionáře hrát zrovna hlava státu. Nakonec se ale ukázalo, že jedinou Zemanovou ambicí stejně je pouze provést rekapitulaci devítiměsíčního pobytu ve funkci. Vybral si pět oblastí, kterým se slíbil věnovat a v nichž je sám na sebe pyšný, a pokusil se nám dokázat, že se činil. Ve skutečnosti nabídl mezi banalitami jedinou perlu – zmínku o stabilizaci Ústavního soudu solidními osobnostmi. Naopak pobavil tvrzením, že společnost neštěpí, ale spojuje. A opakuje si to i ve dnech, kdy se blíží chvíle, v níž by měl jmenovat čerstvou vládu?
Na Nový rok v tradičním čase prezidentských projevů k nám promluvil Zemanův předchůdce Václav Klaus. I on měl potřebu se hájit, například v souvislosti s kontroverzní amnestií z loňského 1. ledna. Exprezident nás, jak je jeho zvykem, postrašil -ismy a potlačováním svobod, Evropu označil za velký problém a poplakal si, že nejsme úplnými pány ve svém vlastním domě. Přiznal sice, že naše země nevzkvétá, ale hned dodal, že „je jiná, daleko lepší“, než byla před pětadvaceti lety.
Na Tři krále se pak mikrofonu ještě chopil Karel Schwarzenberg, neúspěšný kandidát z druhého kola přímé prezidentské volby a muž, který aspiruje na roli lídra pravicové opozice. Úvodem měl tendenci se omlouvat slovy, že v demokratickém státě může spoluobčany oslovit každý. Koneckonců, proč ne, důležitější je přece síla myšlenky. Ovšem ta se i u něj hledala obtížně. Po většinu proslovu navazoval na Klause v úvahách o tom, že nesmíme přehlížet dosažená pozitiva a že je „kolem nám mnohé, co jsme udělali dobře“. A tam, kde se zrovna dvakrát nedaří, si prý musíme pomoci sami. Za krize se trochu omezit, politiku rozhýbávat „skutečným zájmem o dění ve společnosti“ a úpadek myšlení léčit tím, že se vrátíme ke zdravému úsudku a naučíme se „logicky uvažovat a domýšlet, co se stane za týden, ale i za rok, když dnes uděláme to či ono.“
Nechci sklouzávat k povrchním vtípkům, ale toto byly opravdu pověstné knížecí rady. Schwarzenberg sice přednesl projev formálně nejdůstojnější, nejkvětnatější i nejkompaktnější – a vůbec při tom nevadilo, že používal jiný slovník, než na jaký jsme u něj zvyklí. Jenže obsah byl stejně mělký jako u Zemana a Klause. Předseda TOP 09 zaslouží zlatou medaili za slohové cvičení, leč na státníka, který svojí řečí v nás vykřesá potřebnou jiskru, dál čekáme.
Nejsilnější myšlenku ze třech zmíněných exhibicí bychom nakonec možná překvapivě našli u Václava Klause. Ten alespoň popsal – pravda, nikoli poprvé – potřebu vybřednout z postpolitiky a vrátit se ke standardní politice, jejímž synonymem nejsou rychlokvašená populistická hnutí, nýbrž ukotvené politické strany. Jak na to, nám ovšem neporadil žádný z výřečných politických veteránů…
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
