Narodil jsem se v podhůří Beskyd, a když mi byly zhruba 4 roky, tak se mí rodiče rozvedli. Třebaže byl můj život, jako ostatně život dítěte v téměř každé rozvedené rodině, těžší, díky obětavosti mé maminky a mého dědečka jsme se sestrou měli krásné dětství. Mé bezstarostné dětství však skončilo, když si má maminka našla přítele, který mi začal dělat ze života peklo. Urážel mě, mlátil mě a ponižoval, kde jen mohl.

Dokud žil můj dědeček, dalo se to ještě zvládat. Mohl jsem odejít k němu a u něj se učit, být v bezpečí a poznávat, co to je rodičovská láska. Jenže v mých 12 letech můj děda neočekávaně zemřel a já jsem byl nechán na pospas psychopatickému nevlastnímu otci, který svůj teror ještě zesílil a liboval si v mém urážení, ponižování a mlácení. K tomu všemu se ještě přidalo to, že v hodině náboženství, do které jsem chodil, mi paní učitelka řekla, že vlastně Ježíš chtěl, aby můj dědeček zemřel. To mě duchovně ranilo a zprotivilo mi křesťanství.

I přes to, že jsem začal nenávidět křesťanství (kvůli tomu emočnímu zážitku z hodiny náboženství) v Boha jsem nikdy nepřestal věřit, naopak jsem se začal zajímat o islám, neboť jsem měl o islámu povědomí z četby dobrodružných knih Karla Maye a knížek od Felixe Tauera či Luboše Kropáčka.

Na veřejnosti si hrál můj nevlastní otec na hodného tatínka, ale teror, který jsem zažíval doma, byl až tak neúnosný, že jsem ve věku 14 let začal uvažovat o sebevraždě. Naštěstí jsem o tom pouze přemýšlel, ale velmi rychle jsem se takového řešení vzdal, protože jsem si uvědomil, že by to můj dědeček nechtěl a že má můj život jistě smysl.