Už kolikrát jsem se snažila dopídit, který z australských levicových vládců přihrál muslimům takové bezedné a lukrativní koryto, (jestli to nevíte, tak plat ředitele australské pošty je 3,5 milionu dolarů ročně!!!), ale ačkoliv jsem se oficiálně obrátila s dotazem až na federální poslankyni našeho kraje, nedozvěděla jsem se nic. Je jí asi jasné, že by klidně mohla být nalezena jednoho jitra s podříznutým krkem a nikdo by se neodvážil říct ani popel, přestože se o jejím tučném platu a ještě tučnějším vedlejšm poslaneckým prebendám může normálnímu pracujícímu plebsu jen zdát.

Komunikovat na internetu je také mnohem jednodušší než za starých časů, kdy internet neexistoval a slušnost vyžadovala na dopis okamžitě odepsat, nebo dokonce pozvat dotyčného domů na kafe. Na dnešní emaily není potřeba odpovídat, čili tím automaticky odpadnou hádky a diskuse. Není potřeba moc přemýšlet. Když s tématem souhlasím, pošlu ho dál, když nesouhlasím, zmáčknu knoflík DELETE a šup - je pryč z mysli i z kompjutru. Odesílatele většinou ve skutečnosti můj osobní názor na problém vůbec nezajímá a naše „přátelství“ může klidně pokračovat.

Prostě ten všemi obdivovaný kompjutr, vynález naší pokrokové doby, je úúúžasná věc. Bohužel někdy člověku přinese i rébusy, které nelze jen tak jednoduše hodit za hlavu. Tváří se nevině a přece v nás vyvolá smršť emocí a potřebu jasně se rozhodnout. Vyvolá i nutnost přemýšlet, ptát se a studovat podstatu sdělení.

Kompjutr mi nedávno přinesl jeden takový rébus, nutící k přemýšlení: Fotografie misky, naplněné stejnými malými čokoádovými bonbonky, jeden k nerozeznání od druhého. Pod miskou nápis:
POUZE 3 Z TĚCHTO POCHOUTEK JSOU OTRÁVENÉ, OSTATNÍ VŠECHNY VYNIKAJÍCÍ !! BUDETE JE JÍST?
Nu, rozhodněte se, prosím. V míse před vámi jsou desítky sladkých bonbonů- báječná pochoutka. Jen tři z nich vám mohou způsobit bolestivou smrt. Budete to riskovat? Začnete je jíst? Či je všechny vyhodíte, ať jsou jak chtějí dobré?

Domnívám se, že nejen já, ale aspoň 99 % mlsounů riskovat nebude ! Je lepší odřeknout si slibovanou slast a držet se v bezpečné vzdálenosti od smrti , která je tam ukryta. A přece , převedete-li bonbony do jiné , ale stejně nebezpečné- roviny, mnozí z vás mávnou rukou a klidně si z misky naberou. Dejme tomu , že místo čokolády jsou vám sladkými slovy vedoucích politiků nabízeni uprchlíci ze zemí, kde vládne islám. Vždyť oni jsou hodní, tvrdí se nám, potřebují naši křesťanskou pomoc- přece jim nezavřete dveře??!! Mají sebou často i malé děti, nenecháte je přece umřít hlady a zimou!!?? Nu, mohou mezí nimi být i nějací teroristé, ale ti když uvidí náš příklad křesťanské lásky, určitě změní své špatné úmysly ... a tak dále. Vyzkoušela jsem si tenhle přesun otrávené čokolády na muslimské imigranty nejen v kruhu svých českých přátel, kteří mají s prolhanými politiky své zkušenosti z komunismu, ale i s občany narozenými v Austrálii, v zemi, která je nevychovávala k nedůvěře. Nu a co jsem zjistila? Pokud jsou to slušní lidé, tedy žádní levičáci, ani jeden nesouhlasí s tím, aby se v Austrálii usídlili muslimové , ale 95 procent z nich ukončí každou debatu na toto téma větou: „ ... ale oni přece všichni nejsou špatní, někteří jsou docela slušní...“