Traumatizovaná společnost

Sledujeme-li aktuální mezinárodní dění, vidíme, že žádný konec dějin nenastal, naopak, dynamika jejich pohybu je nebývalá. Sami jsme se ovšem nějak ztratili. Nevěříme na „pravici“ a „levici“, neboť v přímém přenosu sledujeme, že naše parlamentní strany na tomto základu nepracují. Všechny jsou prosystémové, jen některé se tváří „lidumilněji“. „Lidumilný kapitalismus“ je ovšem ve stávající fázi svého vývoje oxymóronem. Co je lidumilného na systému, který pro akumulaci zisku stále menšími mocenskými a finančními skupinami prohlubuje chudnutí (až zbídačení) většiny? Co je humánního na válkách vedených pod hlavičkou podvržených důkazů? Co je demokratického na bombardování civilistů v různých částech světa? Co je multikulturního na podpoře zbrojení, které přináší uspokojení zbrojařským lobby, ale je zhoubné pro mír? Co je sociálního na vykořisťování dělníků v Africe a mnohých asijských a latinskoamerických zemích? Co je ekologického na politice „maximalizace zisku“, která nutně vede ke zhoubným ropným katastrofám a znečištěním oceánů, k zamořování řek a ovzduší či k produkci nebezpečného odpadu, který je skrytou tikající hrozbou pro budoucnost? 
Toužíme-li tolik popsat náš současný svět, mohli bychom se bavit o společnosti „odposlouchávané“, „zamořené“, „militantní“, „neinformované“, „omámené“, „udrobované“, „závislé“ či „neuvědomělé“. Je to traumatizovaná společnost na psychofarmakách.

Ztráta identity

Ano, přestali jsme rozumět, kým jsme – a co je naším zájmem. To si přece poslechneme v médiích, jak jinak. Naučili jsme se nápodobě. Přejali jsme vzorce, které jsou nám tu zřetelněji, tu podprahověji sdělovány horem dolem. 

O sociálním boji devatenáctého století se ve školách raději neučíme. Na každém kroku je nám vtloukáno, že vše levicové je fuj, a tak nás ani netrkne, že levicového je kolem nás ve skutečnosti málo jako šafránu. Abychom byli „cool“ a „in“, hlásíme se k pravici. Solidarita jako hodnota jedenadvacátého století se nenosí – a pokud ano, pouze jako almužna, která ovšem nemůže být z podstaty své věci řešením – a jenom může polechtat něčí ego, jak že je dotyčný člověk šlechetný. 
Jsme naprosto neschopni se sdružovat a hájit zájmy jeden druhého. Společné zájmy. Raději se necháme přesvědčit, že druhý za naši podporu a energii nestojí, že je to lempl – a že naší hlavní hodnotou a starostí má být starost o sebe sama. Jakoby by starost o sebe sama nesouvisela se starostí o práva druhých. 
Pokorně, se skloněnou hlavou, se vzdáváme jednoho sociálního výdobytku za druhým. Je to prý nutné. Šetřit se musí. Škoda, že si někdo nepředstaví kresbu, kde je na stole veliká hostina, u ní pár slastně mlaskajících hodovníků – a pod stolem houf vychrtlých usoužených chudáků peroucích se o několik kostí. Hodující zatím hostinskému oznámí, že oni platit nebudou, ale že ti pod stolem zaplatí, je to prý jejich povinnost. „Vždyť dluhy se platit musí“, uculí se.

Zdaleka nevyužíváme existující nástroje, abychom se domáhali práv svých a práv našich spoluobčanů. Zato se necháme ochotně poštvat na zástupné viníky. „Vidíte ta nemakačenka? Žijí si z dávek a okrádají vás.“ „Podívejte se na ty hrdlořezy. Bojte se jich, zítra možná podřežou i vás“. Není mocnější zbraň, než kombinace neinformovanosti, nevzdělanosti a strachu. Najednou nadnárodní kruhy a jejich cíle nevidíme. Máme totiž před očima rudo. A jsme tam, kde nás jistí chtějí mít.
Neptáme se. Neklademe si otázky, jak jsme okrádáni politikou nadnárodních korporací a finančních kruhů. Ale pardon – to jsou přece ti slušní. Na ně se nezlobíme. Neptáme se, kolika masakrům muslimů jsme v nedávné době přihlíželi bez výraznější odezvy. 
Nebudeme se věnovat boji za sociální práva či za mír, ale zato se spojíme – třeba s ďáblem – jen abychom uhájili – ano, co vlastně? Říká se, že naši demokracii, naše západní hodnoty, náš sociální stát. Uvědomujeme si ale, kdo všechny tyto tři zmíněné pojmy pohřbívá? Ne, muslimové to opravdu nejsou. 
Copak nás nebije do očí znovu narůstající rasismus v USA, který je samozřejmě spjat s otázkou sociální? Nejsme schopni si přiznat, že různé loutky spojené s nejrůznějšími tajnými spolky, například s Lebkou a hnáty, nás nemohou spasit, ale naopak, budou to ony, které poslouží zájmům nadnárodních korporací a mocenských center? Neznepokojuje nás Jeb Bush, který se utrhuje na papeže, že si nemá co dovolovat kritizovat stávající fázi kapitalismu? Nedochází nám, že konzervativní teorie o „střetu civilizací“ je pouze fíkovým listem, který má zakrýt nahotu sociálního konfliktu, který se již naplno celosvětově rozhořel? 

Hledáme-li pro sebe nějaký název, jsme opuštěnou společností. Společností, kde zájem většiny není reflektován – a její frustrace a deprivace rostou. A kde mnoho z nás ztratilo svou identitu.