Jakékoli hodnocení domácí scény totiž nemá smysl, pokud ho nepropojíme s děním celosvětovým. To nám v posledních pětadvaceti letech nabídlo vskutku pestrou podívanou. USA ztratily postupně vliv v latinskoamerických zemích, a to natolik, že dnes je již Monroeova doktrína mrtvá, v řadě afrických zemí, v Asii – a zhoršily se i euroatlantické vztahy.
Kapitalismus jako takový neustrnul, ale posunul se do další fáze, kde hrají prim nadnárodní společnosti, které kumulují stále více na úkor stále většího počtu lidí. Tento sytém našel výkladní skříň v Číně a v přímém přenosu naráží na demokratické principy a lidská práva. Je s nimi neslučitelný. Nedokáže již zajistit ani základní mechanismus, kdy lidé dostávají adekvátní příjem, aby podpořili spotřebu a aby se dál mohlo vyrábět čím dál více věcí s čím dále menší trvanlivostí.
Spekulanti všech zemí světa se spojili a jejich rizikové transakce nemohou dopadnout jinak, než že mnozí ztratí vše. Ne však ti největší hráči.
Svět se po pádu železné opony nestal bezpečnějším. Naopak. Tvář listopadu 89, Michail Gorbačov, mluví o nebezpečí další studené války. „Vzpomeňme si, že bez německo-ruského partnerství nebude Evropa bezpečná. Dokud si budou navzájem Němci a Rusové rozumět, dokud budou vztahy dobré, tak z toho bude mít každý prospěch,“ prohlásil mimo jiné Gorbačov. Ten byl pro Západ ve své době zjevně příliš levicovým, tak Západ vsadil na Jelcina a destabilizaci Ruska. Západ vůbec vybírá své partnery všelijak. Tu se mu hodí Táliban, tu Hašim Thaci, ondy Muslimské bratrstvo či ti, kteří dnes bojují na straně Islámského státu.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.