Pokud něco dokáže lidi definitivně odradit od své „občanské povinnosti“, je to politická reality show, která by se mohla jmenovat „Peč, s kým můžeš“. Nejedná se ovšem o žádný kulinářský pořad. Z této „kuchyně“ spíš bolí břicho – a zvedá se žaludek.

Máme zcela zapomenout, kdo chtěl podporovat developery, a kdo se bil do prsou, že těm tady pšenka nepokvete. Stejně tak máme mít amnézii v případě různých kauz, které mj. šetří orgány činné v trestním řízení. Z „padoucha“ se zkrátka stává „hrdina“ a všichni jsou „jednou šťastnou rodinou“, jak se o tom zpívá v Limonádovém Joeovi.

Vládní i opoziční strany si mezi sebou předhazují, kdo je kde jako potenciální partner (ne)přijatelný. Někde situace připomíná Jiráskův román Proti všem, málokde se však dozvídáme, jaký program výsledná koalice hodlá prosazovat – a jak se tento program slučuje s tím, s čím šli jednotliví aktéři do volebního klání.

Programy ale nějak všeobecně ztrácejí u těch, kteří na ně lákali, po volbách na významu. Volič pak sleduje příběhy, které si v zápletkách nezadají s televizními telenovelami. Tu se dozvíme, že se všichni spojili proti hnutí (spíše straně) ANO, onde jsme zase svědky, jako s ANO nacházejí řeč komunisté i různá hnutí. Člověk pak nestačí žasnout, jak velikým koaličním potenciálem tyto subjekty disponují. Bohužel to bývá na úkor potenciálu obsahového. Protože je těžké se na jedné straně vymezovat vůči oligarchizaci společnosti – a na druhé vyprávět anekdotu o tom, jak všude okolo zuřila oligarchizace, jenom na úrovni koalice rozkvétala demokracie.

Babišovi se vlastně daří mistrně strhat veškeré nálepky i polarizační znaménka. Dokáže, že s ním budou mluvit komunisté, „radikální hnutí“, ale i ta Topka.
Stačí se podívat do Prahy, která by vzhledem k politickým veletočům mohla dostat přídomek „bez hranic“. Za primátora zde patrně nebudou zvoleni (aspoň podle plakátů) „jediný slušný kandidát“, ani muž, jenž sliboval, jak Prahu nikomu nedá.