Slíbil jsem, že na ni nějak zareaguji, i když už asi stručněji, aby se tato výměna netáhla až do konce našich životů (stejně asi jeden druhého nepřesvědčíme). Poslední dva dny jsem uvažoval nad tím, jak tu odpověď pojmout. A rozhodl jsem se k ní přistoupit z trochu jiného směru a probrat jiné aspekty věci, než o kterých se mluvilo dosud.

Já sám jsem ke svému přesvědčení, že trestněprávní standard „imminent lawless action“ je mnohem lepší než to, co máme teď, nedospěl úplně hned. Dokonce mi to nějaká léta trvalo a definitivně jsem jej přijal teprve tak před dvěma-třemi lety, po seznámení se s řadou procesů, které u nás i v zahraničí proběhly. On je to přece jen velký skok od evropského statu quo a vyžaduje určité duševní osmělování.

Nicméně když už jsem „tam“, rád bych předestřel jeden úhel pohledu, který by pro veřejně se vyjadřující jedince mohl být docela užitečný.

Přílišná opatrnost?

Před mnoha lety jsem se ocitl pod maďarskými horami Bükk (ZDE). Ona to zase taková výška není, nejvyšší hora nemá ani tisíc metrů. Nicméně když už jsem tam byl, samozřejmě mě to lákalo podívat se nahoru. Vydal jsem se tedy do kopečků Bukových hor, které neslibovaly žádné zásadní problémy.

Jenže ouha, ono během výstupu sprchlo a ukázalo se, že ten vápenec, který buduje kopce pohoří Bükk, je za mokrého stavu kluzký jak sviň. Po cestě zpátky jsem plně pochopil, k čemu tam mají podél turistických stezek zábradlí. Byla místa, kde se člověk držel i očima a minimálně jednou jsem díky tomu zábradlí nesletěl do strmého údolí, které padajícímu člověku rozhodně neslibovalo samozřejmé přežití.