Řada bank musela být zachráněna, některé státy - jako Irsko - to neunesly a musely požádat o mezinárodní pomoc, aby nezbankrotovaly. Částka vynaložená na záchranu bank byla enormní. I lámali si evropští politici hlavy, jak do budoucna pádu bank zabránit. A vymysleli evropskou bankovní unii. A tahle slavná bankovní unie, respektive její klíčový pilíř, funguje právě od tohoto týdne.

Někteří politici to označují za další krok v integraci. Někteří za dobrou zprávu pro daňové poplatníky, protože prý příště už nebudou záchranu bank platit státy, ale banky samy. Zlatý voči! Tohle všechno je nejspíš jen přání, nikoli realita.

O co vlastně jde? Prvním pilířem bankovní unie je, že ECB přebírá otěže nad dozorem klíčových evropských bank. Obávám se, že je to trochu naivní názor, že jedna instituce z dálky usleduje finanční toky od Finska po Řecko lépe než řada národních dozorů. Obávám se, že jen kvůli tomu, že dozor je teď vzdálenější, se banky najednou začnou chovat jinak, lépe, odpovědněji. Obávám se, že společný metr na banky nebude fungovat líp než individuální přístup zblízka. Proč si to myslím? Příkladem jsou takzvané zátěžové testy bank. Jsou sofistikované, pro všechny stejné a na první pohled neprůstřelné. Ale v praxi problémy bank neodhalily. Řada bank testy prošla, a přesto čas ukázal, že zdravé nebyly.

Druhým pilířem bankovní unie má být evropský systém pojištění vkladů. Vznikne pojistný fond, do kterého budou banky samy přispívat. Teoreticky tak příště budou svou záchranu platit samy banky. Jenomže to je jako vydělat si na rohlík a chtít si za to koupit lanýže: Do fondu přiteče za 10 let pouze 55 mld. EUR. A to je málo. Jen záchrana španělského bankovního sektoru spolkla 40 mld. EUR, a pořád po ní zůstaly problémové banky. Přímá záchrana evropských bank už stála stovky miliard a nepřímá pomoc ze strany ECB přesáhla bilion! A stále to bylo málo. Podle posledních zátěžových testů má totiž deset procent bank málo kapitálu.