Zatoužil situaci řešit tak rychle, že se nezdržoval žádným vázáním kravaty a na výrostka vyběhnul z domu tak, jak byl. Bohužel ne zcela uspěl. Chabý výsledek jeho mise patrně šel na vrub manželově nevysoké autoritě, která byla zapříčiněna tím, že hocha rovnal do latě oděn jen do slipů.

A z toho plyne ponaučení: Nesejde na tom, s jakou razancí a odhodláním kdo co dělá. Záleží na tom, jaká z něj v danou chvíli vyzařuje autorita. Bohužel našim životům do značné míry vládne instituce, která má odhodlání buldoka, ale autoritu mexického naháče. Evropská centrální banka.

Nenechme se mýlit, že by ECB vládla jen eurozóně. Kdepak. Finanční trhy světa jsou dnes jednou velkou propojenou nádobou. Takže co s děje v eurozóně, děje se více či méně i u nás.

Asi už jen ti, kdo si opravdu zatvrzele sedí na vedení, stále nevidí, že na akciovém trhu už zase existuje monstrózní cenová bublina. Ostatně já na ni upozorňuji dobře od roku 2012. Ale i ti, kteří již vzali existenci akciové cenové bubliny na vědomí, si často odmítají připustit, že je tu ještě další – a potenciálně ještě nebezpečnější – cenová bublina. Jde o přehřátý trh státních dluhopisů. A jeho příčinou je právě buldočí odhodlání zcela necharismatické ECB donutit evropskou ekonomiku vykazovat inflaci. Ponechme stranou pošetilost takového přání. Podívejme se na jeho praktické důsledky.

Jde o to, že ECB v rámci politiky nazvané „kvantitativní uvolňování“, lidově a snad i správněji řečeno v rámci obyčejného „tisku peněz“, na jedné straně uměle vykupuje dluhopisy různých evropských zemí, a současně na druhé straně vypouští do oběhu nové a ničím nekryté peníze. Protože však ECB požívá malé důvěry, málokdo jí také věří, že tohle bude stačit k zázračné obnově hospodářského růstu. A tudíž místo aby se snadno získané peníze roztáčely v nových investičních projektech, jsou použity na spekulace s akciemi a – opět dluhopisy. To všechno žene ceny cenných papírů vzhůru, aniž by tomu odpovídal reálný výkon ekonomiky.