Rozumím jí. Je tak krásné říkat, že jsme Evropané, že si jsme velmi blízcí, že chceme jednotnou ekonomiku a stejnou měnu. Chybička se ale vloudila. My si totiž až tak blízcí zase nejsme. Jednotnou ekonomiku nemáme. A proto má společná měna problémy. Už zase.

Euro je právě v těchto dnech pod obrovským tlakem. Jeho kurz je nejslabší za devět let. V pozadí oslabení eura – tedy posílení dolaru - stojí hned dvě věci. Zaprvé se mnozí bojí, že už 22. ledna by Evropská centrální banka mohla přistoupit k dalšímu pumpování peněz do ekonomiky skrze výkupy státních dluhopisů. To by ještě víc snížilo úroky v Evropě, neboli by to euro ještě víc úrokově hendikepovalo. A zadruhé se do hry vrací možnost rozpadu eurozóny.

Ne, Řekové opravdu nemají k úsporám stejný vztah jako Němci. A už koncem ledna by v Řecku mělo dojít k předčasným volbám. Zdá se, že by mohla uspět strana, která odmítá všechny úsporné balíčky a není ochotná splácet dluhy. Místo toho mluví o růstu minimální mzdy (v přepočtu) téměř na 21 000 Kč! Když vezmeme v potaz, že v Řecku je čtvrtina obyvatel bez práce, je logické, že podobné fantasmagorie nacházejí své příznivce. Průzkum politických preferencí tedy prozatím signalizuje, že Řecko dost možná už zase směřuje k bankrotu – již druhému během posledních pár roků.