Představte si na okamžik, že se píše rok 476 našeho letopočtu. Jsme v Římě. Vojenská moc upadá. Kolem nás zuří vzpoury, vnitřní spory, na trůnu sedí loutky, roste vliv zájmových skupin, populace ubývá, lidé odcházejí do měst. Nejvíc císařských peněz jde na sociální dávky. Císař Dioklecián už před téměř dvěma sty lety došel k názoru, že jediná možnost, jak ohromnou říši zvládnout, je rozdělit ji na západní a východní část, čímž jako vedlejší efekt zdvojnásobil počet státních úředníků. Aby je bylo možné zaplatit, daňové zatížení neúnosně roste; dokonce tak moc, až některé provincie si přejí být ukořistěné barbary a odloupnuté od Římské říše. A vnitřní rozpad dokonávají nájezdy barbarů, či „bezvěrců": Hunů a Germánů. Nepřipomíná vám to něco?

Že vojenská moc dneska neupadá? Aha – a víte, že výdaje na NATO rostly až do roku 2010, kdy náhle začaly klesat, protože už nebyly peníze?

Že tu nemáme vzpoury? A co jiného než vzpoura je referendum o odtržení Skotska? Výsledek posledních voleb v Katalánsku? Chystané britské referendum o Brexitu?

Ale nejsou to jen vzpoury nižších územních celků vůči vyšším. Máme tu i rozbroje uvnitř společnosti. Co třeba kvóty pro rozdělování imigrantů? To není ničím jiným než velkým filozofickým sporem mezi západem a východem Evropy.

Kdyby snad někdo měl náhodou dojem, že množství obyvatel neklesá, vezte, že počet evropského obyvatelstva má kulminovat za deset let, poté má podle projekcí demografů začít klesat.