A přesto – kdybych měla hlasovat, ruku pro protikuřácký zákon bych nezvedla. Jsem přesvědčená, že kouření je – za určitých okolností - věc, do které stát nemá co strkat nos. Jestli někdo kouří, nebo nekouří, je věcí každého osobně. To on, kuřák, za to zaplatí svým zdravím.

A za kterých „určitých“ okolností jde o soukromou věc? Kouření je věcí každého kuřáka, a právě jen jeho, jen v tom případě, že kuřák cigaretovým kouřem neobtěžuje nekuřáky. Když se kuřák na požádání nekuřáka hned spakuje ze scény. A když má lékařská péče není nijak ochuzena jen proto, že peníze jdou prioritně na léčení kuřáků.

Zdá se vám to jako hromada nemožných podmínek? Ale vůbec ne. Jsou naprosto logické a primitivně jednoduché ke splnění. Stačí hájit svobodu a právo jednotlivce tam, kde jednotlivec na svobodu a právo má nárok. A nezakazovat tam, kde zákazy nejsou nutné.

Tak třeba: Nikdo nemusí chodit do zakouřené restaurace. Já do nich nechodím. Mám volbu. Je řada restaurací, kde se nekouří. Tohle nemusí řešit zákon. To je věc, kterou řeší majitel. V jeho zájmu je, aby vyšel vstříc většině svých zákazníků. Pokud by hypoteticky všechny restaurace byly (celé) kuřácké, náhle by se potýkaly s odlivem zabýčených nekuřáků, jako jsem já. A rychle by se našly takové, které by nabídly protivariantu. Restaurace je podnik jako každý jiný. I restaurace se řídí nabídkou a poptávkou. Ten, kdo v kuřácké restauraci platí, říká, že mu (pasivní) kouření buď nevadí, nebo vadí jen málo. Kdyby mu vadilo hodně jako mně, byl by jinde. A vzhledem k tomu, že nekuřáckých restaurací je asi jen 20 %, pak asi jen dvaceti procentům lidí kouření v restauraci vadí opravdu hodně.