Když Česká národní banka rozhodne, že česká ekonomika potřebuje intervenovat a oslabit českou korunu, měla by se na svolení ptát „rozzlobeného důchodce“? Asi ano, zdá se. Minimálně pořad České televize „Máte slovo“ s M. Jílkovou se nás o tom snaží přesvědčit.

Pozor, já v žádném nechci říct, že jsem zastáncem intervence, která tak hluboce pobouřila českou veřejnost. Já bych pro intervenci nehlasovala. Domnívám se, že byla kontraproduktivní. Nicméně názor na intervenci si dovoluji mít na základě toho, že mám v kapse diplom z disciplíny nazývané „monetární politika“. V kapse naopak nemám ani jeden lékařský diplom. Netroufám si tudíž mít názory na techniku provádění neurochirurgických operací.

Pravda, do některých lékařů často ryju. Ale ne kvůli jejich odbornosti. Když už do nich ryju, pak kvůli přebujelému egu některých konkrétních lidí. Na to, abyste poznali, že vám lékař neodpověděl na pozdrav (jako tuhle ta paní, co se domnívala, že si můj respekt zjedná tím, bude-li na mé „dobrý den“ zarytě mlčet a zírat do štosu papírů), vysokoškolské vzdělání nepotřebujete. Kdybych narazila na učitelku, prodavačku či úřednici chovající se stejně asociálně, ryla bych do ní zrovna tak (ovšem to se nestává tak často). Nicméně vypozorovala jsem zajímavý úkaz. Pravidelně, „troufnu-li“ si otřít se o asociální jednání nějakého lékaře, vzbudím tím překvapivou bouři nevole. Připomíná to skoro středověk a zpochybňování boha. Jako kdybych tím, že zpochybním schopnost některého konkrétního lékaře ctít svobodu a důstojnost jeho klienta, snad zpochybňovala morální bezúhonnost celého lékařského stavu. Jako kdybych tím sahala mase lidí na jejich jistoty, na jejich novodobá božstva.