Nejsou to žádné velké instituce v podobě komerčních či třeba centrálních bank; jsou to jednotliví lidé, kteří jsou těmito (třeba i velkými) institucemi zaměstnáni. A lidé jsou jednak omylní, jednak mají, abychom tak řekli, normální lidské vlastnosti. Mezi tyhle normální lidské vlastnosti patří normální lidská touha věřit raději tomu, co je příjemné, než tomu, co je potenciálně nepříjemné. Jednotliví komentátoři se tomu sice do poslední chvíle podivovali, ale ve skutečnosti je to právě takhle prosté: Zkrátka finanční trh ne a ne uvěřit, že by se Skotové v hlasování mohli skutečně vyslovit pro samostatnost.

Přitom kdyby na finančních trzích přání nebylo otcem myšlenky, musel by si trh připustit, že to bylo téměř 50 na 50. Respektive podle posledního známého průzkumu to bylo 52 na 48 %. Zatímco Skotové byli rozpolceni a desítky tisíc z nich ještě ve čtvrtek ráno netušili, jak odpoledne budou hlasovat, finanční trhy měly jasno: Podle jejich názoru by odtržení Skotska bylo katastrofou. Popravdě – jasné bylo ovšem jen jedno: Zatraceně hodně Skotů (nejen ve Skotsku) probdí ze čtvrtka na pátek noc. (Takový nerozum, stanovit hlasování na čtvrtek a ne na pátek – kdo asi dneska bude ve Skotsku schopen normálně pracovat…?)

Tak tedy dnes už výsledek známe. A jsem za něj (spíš) ráda, protože Skotům přeju jen to dobré. A setrvání při Británii, tedy setrvání v rámci většího trhu, je pro ně patrně (spíš) ekonomicky užitečnější variantou. I když… I když verdikt „ANO“, tedy odtržení od Británie, by nejspíš taky nebylo katastrofou. Prostě by jen dal Skotům víc prostoru naplnit jejich představu sociálního státu skandinávského typu, který se jim pod vládou Londýna nemohl nikdy splnit. Ostatně pamatujete si, jak nezanedbatelná část Čechů svého času vnímala rozpad Československa div ne jako konec světa? A nastal?