Přiznám se vám, že fakt netuším, kolik mám státnic. Jen namátkově mě napadá statistika, matematika, angličtina, němčina, hospodářská politika, měnová politika, finanční analýza… a tak dál a dál, ale abych to počítala? K čemu? Ostatně podobně to má většina vysokoškoláků. Nikdy v životě mě nenapadlo ucházet se o jakýkoliv projekt, či prezentovat se při jakékoliv příležitosti, tím, že bych dávala k dobrému, kterou státnici zrovna mám. Když se podepisuji, podepisuji se automaticky bez titulu. Ve svém CV své dosažené vzdělání a certifikáty uvádím jen proto, že se to ode mne většinou žádá, jinak je to pro mne, s prominutím, opruz. Když na vstupním pohovoru přijímám nového kolegu, neptám se jej na dosažené vzdělání; ptám se jej, co umí a co dokázal. Protože uchází-li se o vysokou funkci, o vzdělání není třeba mluvit; vzdělání je samozřejmostí. Vysoké vzdělání mají samozřejmě všichni z uchazečů. Teprve to, co dokázali, či co umí, rozhodne, který z nich se kvalifikuje nad ostatní.

Čistě hypoteticky by vláda měla být top výběrem vzdělaných a zkušených lidí s manažerskými schopnostmi a určitým charismatem nezbytným pro vedení podřízených. Čistě hypoteticky by se ministři měli na svou funkci dlouho připravovat kupříkladu v rámci stínové vlády. Jejich názory a dosažené úspěchy by měly být známy voličům i kolegům-politikům. Pochopitelně potud teorie, které dneska už nevěří ani malý harant. Ale to neznamená, že není užitečné zachovávat určité dekorum. Když už někdo upoceně a upachtěně sehnal nějaký ten titul a uchází se o členství v některé vysoké funkci, která aspiruje na rozhodování o životních podmínkách pár milionů lidí, očekávám od něj jakous takous decentnost a nikoliv zdůrazňování, že svůj kupříkladu bakalářský titul vypotil s jazykem na vestě. Když je někdo jmenován ministrem, očekávám od něj, že vysokoškolský titul je takovou samozřejmostí, že ani nestojí za řeč - nečekám vysvětlování, že umí počítat.