Také díky němu jsme přešli na tržní ekonomiku se všemi jejími krásami i nedostatky. Určitě si nikdy nepředstavoval, že jím spravovaný majetek bude jednou projeden a vyměněn za návrat k socialismu.

Zprivatizoval se ohromný majetek. Dnes hodně lidí tvrdí, že to šlo jinak a lépe. Já si tím nejsem jistá. Teoreticky a s dnešními vědomostmi jistě ano. Ale tehdy, při tehdejším politickém klimatu, při tehdejších zkušenostech, při tehdejší dezorientovanosti značné části lidí, co se to kolem nich děje – sotva. Spíš myslím, že chybám se vzhledem k nulovým zkušenostem kohokoli s transformací centrálně plánované ekonomiky na tržní nešlo vyhnout. Rozhodně totiž nelze říci, že by někde jinde privatizovali lépe. Dělali to sice jinak, způsobů bylo mnoho, ale nakonec z většího nadhledu lze říct, že tyto různé cesty překvapivě vedly ke stejnému cíli. Všechny země V4 se nakonec proměnily v tržní ekonomiky a žádná se dramaticky nevymyká. Dokonalá privatizace, která se zavděčí všem, prostě neexistuje. Stejně jako dokonalá důchodová reforma neexistuje. A nemá smysl ji za to kritizovat.

Co je důležité pro dnešek: Nakonec jsme transformací přeci jen úspěšně prošli a po všech stránkách se blížíme průměru EU. A co víc, ještě k tomu nám zůstal nemalý majetek našetřený z příjmů z privatizace. O něm se původně mluvilo jako o zdroji financování důchodové reformy.

Už před desítkami let byla známa demografická projekce a vědělo se, že jednoho dne bude moc důchodců a málo pracujících. Už tehdy bylo jasné, že stávající model důchodů, kdy pracující generace živí generaci v důchodu, je neudržitelná. Příliš málo lidí by mělo živit příliš mnoho lidí.

Jenže politici byli lační peněz a postupně vymýšleli, jak se k nim dostat. Začali proto účelově vázat výnosy z privatizace. Pokud se jednalo o krytí schodku penzijního účtu, šlo nad tím mávnout rukou, protože to tak jako tak s důchody nějak souviselo.