Základní principy naší zahraniční politiky od pádu železné opony formoval „listopadový duch“ morálního vůdce a hlavní postavy disidentského hnutí Václava Havla. Tento fundament v české zahraniční politice byl dodržován vesměs jak pravicovými, tak levicovými vládami a je možné jej pro naše potřeby nazvat „lidskoprávní doktrínou (konceptem)“. Jde o představu ideálního, či dnes spíše idealizovaného světa, v němž (z)vítězí univerzálně platné hodnoty: svoboda a s ní neoddělitelně spjatá lidská práva. Tato myšlenka vznikla v euroatlantickém prostoru a souvisí také s vývojem mezinárodního práva či teorií přirozeného práva, viz práce nizozemského filozofa a právníka H. Grotia nebo slavné dílo švýcarského právníka a diplomata E. de Vattela Právo národů. Z těchto postulátů vychází mj. i Charta OSN či americká ústava (jeden z otců-zakladatelů USA B. Franklin, jinak též Vattelův vrstevník, byl jeho dílem ovlivněn).

Nejvíce akcentována byla idea, i když ne vždy (viz americká politika izolacionismu a s ním spjatá snaha upřednostnit domácí zájmy), v hodnotovém žebříčku a právních institucích právě USA. Euroatlantická myšlenka univerzality lidských práv v americkém podání se po krátkém období neutrality (1935–37) a válečné zkušenosti zasazující politice izolacionismu razantní úder, objevuje znovu po 2. světové válce jako snaha demokratických mezinárodních sil zastavit expanzi Sovětského svazu a zadržování komunismu. Poté, co se železná opona zhroutila a Sovětský svaz se rozpadl, se koncept při neexistenci viditelného a nezpochybnitelného zla zdál být (alespoň prozatím) vyčerpán.

Za vlastní doktrínu znovu přijala (naplnivši ji ovšem novým obsahem a cílem) na začátku tohoto století vláda G. W. Bushe jako ideový základ boje proti terorismu a tzv. rogue states („protizápadně orientovaným státům“, jak je nazývá v článku „Bushův manifest“ z roku 2002 konzervativní komentátor J. Muravchik, a již tehdy se zmiňuje o Iráku, Íránu či Libyi). Hlavní body tohoto úsilí byly vtěleny do Národní bezpečnostní strategie, kterou Bushův kabinet využil po Clintonově éře, za níž tento dokument, resp. dokumenty, vznikaly, jako jakýsi strategicko-bezpečnostní manuál pro své budoucí zahraničněpolitické chování. Strategie měla za cíl zejména „hájit mír bojem proti teroristům a tyranům, zachovávat mír budováním dobrých vztahů mezi světovými mocnostmi“ a také, což je v dnešní době zvlášť aktuální, „rozšiřovat mír prostřednictvím podpory svobodných a otevřených společností na každém kontinentu“. Útoky teroristů na budovy WTC 11. září 2001 poskytly Bushově kabinetu dobrý a zároveň obhajitelný důvod uvést strategii do globální praxe.

Jasným a nezpochybnitelným nepřítelem byl nyní globální terorismus. Problém je však v tom, že mezinárodní teroristé nemají armádu a ani oni sami nejsou armádou, proti které by bylo možné nasadit konvenční vojenské prostředky. Terorismus v moderní době znamená organizace založené na obtížně odhalitelných mobilních sítích jednotlivců, kteří dokáží dobře zapadnout mezi ostatní. Obrana proti němu je ještě obtížnější – podle Národní bezpečnostní strategie je nejúčinnější zbraní přenést boj k nepříteli a udeřit jako první, než dostane šanci se dostat k nám. Americký prezident problém začal řešit konceptem preventivní války, jejíž katastrofální výsledky jsou dnes dobře známy. Preventivní válka jako prostředek k naplňování cílů lidskoprávní doktríny – v tomto případě demokratizací určitých regionů světa, který se tak stane nejen pro USA bezpečným – se v oné globální praxi míjí účinkem. V reálném světě se totiž, jak nám ukazují příklady v Afghánistánu, Iráku, Libyi či Sýrii, stává nástrojem k získání strategického vlivu a prosazování unilaterality v mezinárodních vztazích.