Jenže studovat polské zemědělství ve Varšavě je zhruba stejný nesmysl jako věnovat se poslední rok rozvoji jaderné elektřiny v Německu. Vrátil jsem se proto v čase o tři roky zpět, kdy jsem vyjel k východní hranici Polska, abych u kamarádovy babičky na vesnici zjistil, jak hluboce se polský venkov proměnil v posledních deseti letech, zejména vlivem peněz z Evropské unie.

Polští zemědělci jsou jako ti čeští – stěžují si, že je buď moc velké sucho, nebo příliš prší. Ukazují, že mají ve srovnání se starými členskými zeměmi Evropské unie malé dotace, a proto mohou být těžko konkurenceschopní. Statisticky je v Polsku nejvíce malých hospodářství do dvanácti hektarů. Drtivá většina z nich také potravinářskému průmyslu nic nedodává, protože má sama málo.

Kdo má ale v Polsku status rolníka, platí minimální daně a sociální pojištění. Ale ze statistik také vyplývá, že skoro polovina těchto rolníků pracuje jako zaměstnanci ještě někde jinde. Polská ves neprošla kolektivizací jako ta česká a má tím pádem opačný problém: příliš mnoho pracujících a příliš mnoho malých hospodářství.

V praxi to vypadá tak, že lidé práce na venkově opouštějí, ale stále tam žijí. Místo záhonů se zeleninou mají květiny. Opravují domy. Dodnes si pamatuji slova manželky jednoho z východopolských farmářů, která se za svým mužem přistěhovala před patnácti lety z Gdaňska, tedy z druhého konce Polska. „Když jsem sem začala jezdit, vypadalo to jako úplně jiná země, jiný stát. Třeba splachovací záchod a pořádná koupelna byly výjimkou,“ pravila.