Jít do politiky vyžaduje jistou dávku narcismu. Každý, kdo chce vstoupit politiky, musí být zároveň přesvědčen, že právě on/ona je tou osobou, která veřejnost přesvědčí. Jenže hranice mezi přirozeným narcismem a hlubší psychopatologií, do níž patří porucha osobnosti, je často velice tenká.

Ať se jedná o zdravého člověka, deprivanta, psychopata anebo pouze o milého blázna, každý, kdo jde do politiky, má své věrné zastánce, kteří mu krmí ego a nabízí legitimitu, a pro které on sám reprezentuje jejich alter-ego. „Každý psychopat se vždy dere na špici,“ říká psychiatr MUDr. Radkin Honzák. Nejen že takové psychopaty známe, my je i volíme, tedy alespoň někteří z nás. Jedná se většinou o strany, které bych nazval „psychostrany“, tedy hnutí, v nichž lze zjevně spatřit určitou míru psychopatologie. Podívejme se na pár z nich.

Zdravého devianta lze spatřit ve straně Mourek, seskupení poměrně normálních občanů, kteří, jak sami tvrdí, „mňoukají na Praze 8“ a vybízejí nás, abychom je „kontaktovali do pelíšku“ tím, že jim něco „naškrábeme“. Strana to ale myslí vážně, satirický je prý pouze jejich obal, zvolený tak, aby si jich lidé vůbec všimli.