Mladší lidé se o tom něco učili ve škole. Něco jim třeba též vypravovali rodiče. My starší jsme to ještě zažili osobně. Dovolte mi tedy k tomu napsat pár osobních vzpomínek.

Někdo mi třeba může namítnout: ,,Co ten Janeček nám mluví o naší vlasti. Vždyť on ani neví, kde vlastně má nějakou vlast!"

Je pravda, že v srpnu 1968 jsem žil už pátým rokem na Západě, konkrétně ve Francii. Na svou rodnou zemi jsem ale nezapomínal. A nejenom proto, že jsem tam měl rodiče, bratra, synovce a další příbuzné, přátele a známé. Prostě jsem měl, a stále mám, svou rodnou zemi rád. Po lednu 1968 jsem samozřejmě s velkým zájmem sledoval tamní vývoj. S velkými obavami jsem sledoval sovětské manévry a hrozby. Francouzi, vždycky tak optimističtí, mě ujišťovali, že Sověti si žádnou intervenci nedovolí. Já jsem jim namítal, že si dovolili velmi brutální vojenskou intervenci v Maďarsku v roce 1956.

Myslím, že toto všechno je důležité připomínat i nyní, když český národ je vystaven přípravě jiné invaze, která pro jeho další existenci může být ještě nebezpečnější, než ta před půl stoletím.

Invaze v roce 1968 byla samozřejmě hrubým porušením suverenity našeho státu. Byla i tvrdou ranou pro českou a slovenskou kulturu. Mnoho vzdělaných lidí, tvůrčích osobností, tehdy odešlo do exilu. Ti, co zůstali, byli umlčováni, často i vězněni. Ale tehdejší invaze nepředstavovala hrozbu pro český jazyk, pro český národ v jeho dědičné podstatě.