Martin Janeček: Nezapomínejme na 21. srpen 1968

Mladší lidé se o tom něco učili ve škole. Něco jim třeba též vypravovali rodiče. My starší jsme to ještě zažili osobně. Dovolte mi tedy k tomu napsat pár osobních vzpomínek.

Někdo mi třeba může namítnout: ,,Co ten Janeček nám mluví o naší vlasti. Vždyť on ani neví, kde vlastně má nějakou vlast!"

Je pravda, že v srpnu 1968 jsem žil už pátým rokem na Západě, konkrétně ve Francii. Na svou rodnou zemi jsem ale nezapomínal. A nejenom proto, že jsem tam měl rodiče, bratra, synovce a další příbuzné, přátele a známé. Prostě jsem měl, a stále mám, svou rodnou zemi rád. Po lednu 1968 jsem samozřejmě s velkým zájmem sledoval tamní vývoj. S velkými obavami jsem sledoval sovětské manévry a hrozby. Francouzi, vždycky tak optimističtí, mě ujišťovali, že Sověti si žádnou intervenci nedovolí. Já jsem jim namítal, že si dovolili velmi brutální vojenskou intervenci v Maďarsku v roce 1956.

Myslím, že toto všechno je důležité připomínat i nyní, když český národ je vystaven přípravě jiné invaze, která pro jeho další existenci může být ještě nebezpečnější, než ta před půl stoletím.

Invaze v roce 1968 byla samozřejmě hrubým porušením suverenity našeho státu. Byla i tvrdou ranou pro českou a slovenskou kulturu. Mnoho vzdělaných lidí, tvůrčích osobností, tehdy odešlo do exilu. Ti, co zůstali, byli umlčováni, často i vězněni. Ale tehdejší invaze nepředstavovala hrozbu pro český jazyk, pro český národ v jeho dědičné podstatě.

Současná záplava Evropy milióny ilegálních, skoro výhradně muslimských, přistěhovalců z Afriky a Asie takovou hrozbu představuje.

A je důležité vědět, kdo tuto invazi organizuje a proč. Samozřejmě, jsou tady zaměstnavatelé, kteří potřebují početnou a lacinou pracovní sílu a co nejvíce konzumentů. A aby si pojistili své zisky, nebudou váhat vystavit svůj národ postupnému zániku.

Nebezpečnější jsou ale neomarxisté, kteří vědomě usilují o zničení národů, tak jako usilují o zničení náboženství a rodiny. Vycházejí z myšlenek italského komunisty jménem Antonio Gramsci, který byl přesvědčen, že fašisté tehdy zvítězili nad marxisty právě proto, že se opírali o národ, náboženství a rodinu. A Gramsciho následovníci dnes neváhají spolupracovat se zastánci globalizace, i když to jsou kapitalisté. Víme ovšem, že o kapitalistech už Lenin říkal, že nám prodají všechno, i ten provaz, na kterém je pak pověsíme.

Brežněvova doktrina omezené suverenity socialistických států byla formou marxistického internacionalismu ješte poměrně umírněnou, ve srovnání s touto neomarxistickou doktrinou.

Nezapomínejme též, že za všemi falešnými univerzalismy jsou konkrétní zájmy vládnoucích kruhů konkrétních států. Víme, že v roce 1968 nejvíce usilovali o zorganizování invaze do Československa vedoucí představitelé tehdejší Německé demokratické republiky. Ti samozřejmě věděli, že oslabení sovětské nadvlády nad střední Evropou by mohlo mít za následek zánik jejich státu, jejich moci – tak, jak k tomu pak skutečně došlo.

Též není náhoda, že současnou invazi organizuje především Berlín. A konkrétně kancléřka Angela Merkel. Ta v roce 1968 byla vzornou občankou NDR. Je samozřejmě možné namítnout, že jí tenkrát bylo čtrnáct let. Ale existuje také něco jako rodinné vazby. Angela byla dcerou lutheránského pastora, který v r. 1954, v době nejhoršího stalinismu, dobrovolně odešel ze Západního Německa do NDR, poněvadž mu byl bližší marxistický totalitarismus, než západní demokracie.

Někdy si kladu i otázku, zda velebný pan Tomáš Halík, který byl vysvěcen na kněze v NDR, nezískal své nynější názory na islámskou invazi právě tam.

Psal jsem už více o vazbách mezi německou vůlí k moci a islámskou rozpínavostí. Na www.eurabia.cz konkrétně 20. 11. 2014. Víme také, že Německo je mocností, která nejvíce využívá Evropské unie k tomu, aby si zajistilo odbytiště pro své výrobky, kontrolu nad finančními operacemi, především díky euro, i přístup ke zdrojům surovin.

Též je důležité, že po prohrané válce byl Němcům dlouho vymýván mozek, vnucován komplex viny. Tím, že dneska přijímají miliony přistěhovalců, se tohoto komplexu Němci snaží zbavit. Víme, že za nacismu se provinili především vůči Židům. Takže jestliže nyní přijímají masy muslimů, kteří jim říkají, jak jsou Židé špatní, tak se vůči těm Židům už nepotřebují cítit tolik vinnými.

Jeden americký židovský intelektuál napsal, že až bude Evropa islamizována, tak nejenom zničí Izrael. Její muslimští páni pak zorganizují v Evropě druhý holokaust, aby se Židé už nemohli znovu pokusit Palestinu dobýt. O tom ovšem paní kancléřka Angela Merkel neuvažuje.

Ale vraťme se do roku 1968. Po 21. srpnu se v mnoha městech svobodného světa konaly velké protestní demonstrace proti sovětské invazi. Největší ze všech těch demonstrací se konala v Tel Avivu. Mluvil na ní i jeden izraelský odborový předák, který byl v padesátýh letech v Československu vězněn, v souvislosti se Slánského procesem.

V muslimských zemích se žádné protestní demonstrace nekonaly. Yaser Arafat a další arabští předáci naopak sovětskou invazi schvalovali. Československý polednový obrodný proces, nazývaný pražské jaro, označovali jako "sionistické spiknutí".

Je pravda, že po jmenování Alexandra Dubčeka prvním tajemníkem KSČ Československo přerušilo svou vojenskou spolupráci s muslimskou Nigerií, bojující tehdy proti křesťanským separatistům v oblasti Biafra.

Na polednovém sjezdu československých spisovatelů bylo kritizováno přerušení diplomatických vztahů s Izraelem. Už v létě 1967, když k tomuto přerušení došlo, po šestidenní válce na Středním východě, slovenský spisovatel Alexandr Mňačko odjel do Izraele, aby vyjádřil svůj protest proti tomuto rozhodnutí. Po lednu 1968 se vrátil do vlasti. Po srpnové invazi pak odešel do Rakouska.

Po 21. srpnu 1968 ostatně jeden sovětský představitel prohlásil, že "plíživá kontrarevoluce v Československu začala rehabilitací díla Franze Kafky". Je pravda, že tento pražský spisovatel židovského původu, který nebyl politicky nijak angažovaný, ještě před vznikem moderních totalitarismů rozpoznal určité mechanismy, podle kterých tyto systémy fungují.

Též je pravda, že na rehabilitaci díla Franze Kafky se podílel především profesor Eduard Goldstűcker, který byl v padesátých letech vězněn, poté co pracoval na československém velvyslanectví v Izraeli.

Co ještě můžeme říci o trpké zkušenosti ze srpna 1968 a následujících 21 let normalizace? Především, že tím, kdo se nebrání, dobyvatelé pohrdají. A i on si těžko může sám sebe vážit. Invazi, kterou nám dnes připravují v Berlíně a v Bruselu, se zatím můžeme ubránit poměrně snadno. Stačí, aby české veřejné mínění bylo rozhodné, aby jednoznačně odsoudilo ty, kteří pracují pro zánik českého národa, ať už si toho jsou vědomi, nebo nejsou.

Zcela odlišná je situace v Německu. Jeden americký novinář ji komentoval slovy, že "jsme jim ten mozek vymyli příliš". Můžeme jenom doufat, že ti Němci, kteří si zachovali lásku ke svému národu, ať už jsou činní ve straně Alternative fűr Deutschland, nebo jinde, ještě nakonec situaci zachrání. A všichni víme, do jaké míry naše situace odvisí od té v Německu.

Samozřejmě, situace je ještě daleko horší ve Francii, která je vystavena islámské invazi už desetiletí. Ale i ve Francii hnutí odporu nakonec, s anglo-americkou pomocí, zvítězilo nad kolaboranty. Tak snad můžeme doufat, že se i tam bude historie opakovat.