Hra se blíží absurdnímu divadlu. Je nepřetržitým jiskřením humorných slovních hříček, z nichž diváci živě reagují zvláště na vtipkování o úplatnosti policistů. Děj připomíná předbiblickou báji o potopě, ale zvláště  v závěru také film Melancholia. To když herci, smáčení umělým deštěm a čachtající ve vodě na podlaze, pod vedením vojácky řízného vůdce zahánějí strach z blížící se záhuby zpěvem prastaré žertovné písně, zatímco pouze stařec, ostatními  považovaný za blázna, jako jediný zná cestu k záchraně.

Je to podobenství o nás a o naší době. Zahlceni záplavou informací o malichernostech nedbáme o předzvěst různých nebezpečí, jež se valí ze všech stran na lidstvo, na evropskou civilizaci a kulturu, ale v neposlední řadě i na námi nedávno nabyté politické svobody a otevřenou cestu k demokracii. Velká voda lhostejnosti k věcem veřejného zájmu nezadržitelně stoupá a dosahuje až téměř k našim ústům. Opatrníci je již raději neotvírají, aby se nezahltili.

Projevilo se to například ve volbách do evropského parlamentu. Slyšíce ze všech stran o nepotřebnosti Evropské unie a bezpomoci Evropského parlamentu, voliči většinou zůstali doma. Ti, kteří přišli, jménem nejen svým, ale i za lhostejnou mlčící většinu vystavili dvacítce uchazečů bianko šeky na zajištěné krásné prebendy na dobu pěti lety bez záruky, že je skutečně všichni splatí pilnou, kvalifikovanou a účelnou prací.