Martin Stín: Jana Nagyová a TGM

Samozřejmě, s přihlédnutím k mohutnosti prostředků, nasazených v noci z 12. na 13. června 2013 proti účastníkům „klientelistické sítě“, a k dalekosáhlým účinkům zásahu na politický vývoj v zemi, je rozhodnutí soudkyně Heleny Králové – včetně předání dvou obžalovaných kárné pravomoci ministra obrany a zastavení trestního stíhání třetího - velmi hubeným výsledkem ročního pachtění policistů a státních zástupců. Již před jeho zveřejněním houstly projevy nevole a mluvilo se o přeměně země v prokurátorsko-policejní republiku. Nyní hněv veřejnosti zesílil a obrací se zejména proti Ivo Ištvanovi jako ke ztělesnění všeho zla světa.

Jenže právě rozčilení zkresluje pohled na věc a účelově jej odvádí nesprávným směrem, abychom snadno nezjistili, o čem je tato hra. Samo teatrální spuštění akce nemusí vyplývat z potřeb a taktických úvah zúčastněných orgánů, ale může být nástrojem režie, určeným k ovlivnění veřejného mínění v neprospěch osob, určených „na odstřel“, a k posvěcení politických účinků.

Ale ani názor o nepoměru nasazení nadbytečných prostředků a hubených výsledků není zcela objektivní. Při bilancování se již vůbec nehovoří o překvapivém rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, který vzal pod ochranu tři poslance- „trafikanty“. Nezbývá než rozhodnutí respektovat, nicméně nelze přehlédnout, že v odborné veřejnosti má mnoho odpůrců a vyvolané časové ztráty a znehodnocení části důkazů jsou nenapravitelné. Ve stínu zůstávají také výsledky neutuchajícího úsilí obhájců o protahování řízení důsledným využíváním všech opravných prostředků i v situacích, kdy nic než ztrátu čase nemohou přinést. Obhájcům nelze zazlívat, že dělají svou práci, ale účinky jejich snažení na průběh trestního řízení musíme při bilancování vést v patrnosti.

Nespokojence neukonejší ani skutečnost, že i v jiných evropských zemích orgány činné v trestním řízení občas působí nepříjemnosti vysokým představitelům státu. Silvio Berlusconi byl jistě mocnější než Petr Nečas, ale přesto byl odsouzen. A nově se dostal do cely předběžného zadržení bývalý francouzský prezident Nicolas Sarkozy. Pronásledování čelných politiků orgány činnými v trestním řízení není tedy česká národní specialita.

Rozčilení kvůli rozhodnutím exkomunistky Heleny Králové je ale nadbytečné především proto, že nejsou pravomocná. Trestní příkaz ztratí platnost ihned, jakmile některá ze stran podá proti němu odpor. Soud pak musí nařídit hlavní líčení, v němž není vázán právní kvalifikací ani druhem a výměrou trestu, obsaženými v trestním příkazu. Také ostatní tři rozhodnutí mohou zaniknout rozhodnutím stížnostního soudu a bylo by výrazem neúcty justice vůči veřejnosti, pokud by se vojenští zpravodajci nedostali před soud.

Považovat výroky soudkyně Heleny Králové za neprolomitelný právní názor a konečné řešení věci je za těchto okolností bláhové. Přispívá k tomu i jejich podivnost. Jako laik se nemohu srovnat se skutečností, že soudkyně přisoudila Janě Nagyové větší vinu na souzených nepřístojnostech než generálům. Měřila obžalovaným v přímém protikladu k poměrům jejich kvalifikace, postavení a odpovědnosti. Při vší nechuti k poměrům v úřadu Petra Nečase soudím, že lze možná najít trochu lidského pochopení pro jednání Jany Nagyové, nevybavené vzděláním, výcvikem a zkušenostmi pro výkon své funkce a posedlé možná mocichtivostí, možná touhou dobýt si lásku a obdiv Petra Nečase nebo tím vším dohromady, ale ochota vysoce kvalifikovaných generálů vůbec se s ní o jejích požadavcích bavit, je skandální a trestuhodná.

Nejsem s tímto názorem zcela osamocený. Například advokát Jiří Vyvadil, někdejší náměstek ministra spravedlnosti, se přímo vyjádřil, že generálové by si zasloužili „zastřelení“ v přeneseném slova smyslu a neméně odmítavě se k počínání soudkyně Heleny Králové vyjadřuje komentátor Martin Fendrych.

Ale i to je zbytečné rozčilování. Ve skutečnosti rozhodnutí bývalé komunistky nestojí za komentář, protože při nejmenším Jana Nagyová stane před soudem ve veřejném líčení, jehož výsledky jsou prakticky nepředvídatelné.

Za clonou hlučné kritiky nepřiměřenosti akce z 13.června 2013 zcela uniká pozornosti veřejnosti skutečnost, že by k ní nedošlo, kdyby obžalovaní z procesu, vedeného Helenou Královou, nevybočili svým chováním z obecných mezí dobrých mravů. Není přece přípustné, aby intimní přítelkyně předsedy vlády úkolovala generály vojenské zpravodajské služby a ti se jí za zády ministra obrany snažili vyhovět. Připouštím, že všichni účastníci stíhaného jednání mohli mít ušlechtilé úmysly, ale ani to je neomlouvá. Je smutné, když předseda vlády podlehne natolik kouzlu blízké ženy, že jí umožní, aby rozvinula svou mocichtivost do daných rozměrů. A muž, který neuřídí svou milenku, nemůže vládnout zemi. Ještě horší by bylo, kdyby se ukázalo, že Jana Nagyová jednala s vědomím a souhlasem Petra Nečase, a pak vzala vše na sebe. Kdyby se nestalo nic horšího, než to, že budoucí manželé Nečasovi museli za těchto okolností opustit úřad, nebylo by proč se zlobit na Ivo Ištvana a jeho lidi. Někdo je vyprovodit musel.

Při vyhodnocení škodlivosti zásahu orgánů činných v trestním řízení do politických poměrů v zemi by se nemělo zapomínat na to, že byla „sestřelena“ vláda, jejíž legitimita byla sporná. Musela se totiž ve sněmovně opírat o ilegály ze strany LIDEM, která se nezúčastnila parlamentních voleb.

Když toto všem pomineme, měli bychom si dále položit otázku, zda je Ivo Ištvan tím pravým terčem, na který má směřovat hněv veřejnosti. Jako místně nepříslušný vrchní státní zástupce nemohl začít dozorovat činnost policie při akci v obvodu působnosti Vrchního státního zastupitelství v Praze, kdyby mu úkol nepřikázalo Nejvyšší státní zastupitelství. Zřejmě je v této hře velmi důležitou figurou, ale není jasné, jak a proč k té cti přišel a do jaké míry se vnitřně ztotožňuje se svým posláním. Vzhledem k jeho profesní minulosti od něho ale nelze čekat nic jiného než důsledné plnění zadaného úkolu, pokud nenarazí na hranici zákonnosti, jejímuž překročení by se patrně vzepřel i za cenu poškození své kariéry.

Ani tvrzení, že kvůli Ištvanovu zásahu padla vláda, není jednoznačně pravdivé. Příčinná souvislost zde jistě je, protože vše souvisí se vším, ale není pravda, že nebylo jiné východisko z vládní krize. Koalice měla dobrou vůli pokračovat se zrekonstruovanou vládou pod předsednictvím Miroslavy Němcové. Při potřebné dávce vytrvalosti si mohla svůj nárok na prezidentovi vyvzdorovat, kdyby si dokázala udržet stojedničkovou většinu. Měla ji až do středy 7. srpna 2013, kdy před hlasováním o důvěře vládě vyvolenců Miloše Zemana odešla z jednací síně místopředsedkyně vlády Karolína Peake. Její úloha v porážce vládní koalice je zahalena tajemstvím a může být oním důležitým detailem, za nímž se skrývá ďábel. Byla prvním politikem, s kterým jednal pan prezident po Nečasově resignaci. Celkem spolu mluvili třikrát, a to ve dnech 3., 17., a 24. června 2013. Není známo, na čem se dohodli.

Veřejnost se zlobí kvůli nehoráznostem Ivo Ištvana a jeho smečky, ale je možné, že ve skutečnosti sleduje loutkové divadlo, a rozčilení jí brání všimnout si nitek, za které za scénou tahají neviditelní loutkoherci.

S tímto vědomím je dobré obrnit se trpělivostí a bez rozčilování vyčkat vývoje, neboť vidíme jen povrch věcí a do hloubky v nejlepším případě pronikneme, až se postupně všichni obvinění dostanou před soud. Ale ani to není jisté.